Škody, které nevznikly, nikdo nezměří
Na tomto místě dostal Topolánkův kabinet mnohokrát kartáč -například za nedůslednost při zavádění sociálních či zdravotnických reforem, a ještě daleko víc za provozní fauly, jejichž pomocí se držel nad vodou. Vláda ale má i zásluhy a je vhodné připomenout alespoň ty dvě zásadní.
|
Nějak rychle se zapomnělo, jaké kusy předváděla před volbami hlasovací mašina ČSSD/KSČM; během krátké chvíle se odhlasovaly dodatečné rozpočtové výdaje za 70 miliard korun.
Pokud by nový americký prezident Obama nevnesl nejistotu do protiraketové obrany a přinejmenším přechodný zmatek do řad jeho tuzemských stoupenců, patřilo by první místo radaru. Ačkoliv koalice byla od narození slabá, tento háklivý bod česko-americké agendy zděděný navíc po sociálnědemokratických vládách hned v létě 2006 zveřejnila - a za upřímnost nepochybně zaplatila na oblibě.
Různé vládní garnitury mívají tu a tam puzení ukázat, že umějí být principiální, ve srovnání s odškodněním sudetoněmeckých antifašistů, které si svého času k demonstraci své zásadovosti zvolil Jiří Paroubek, však radar nebyl žádná ozvěna historie, byl to naopak spolehlivý bič na vládu.
A přestože se radar zatím odsouvá, patří vládě uznání za odvahu. Hlavní zásluha vlády - relativní zdraví veřejných financí - už je naopak pod střechou. Na to, že od těch pohnutých měsíců uběhly teprve tři roky, se nějak rychle zapomnělo, jaké kusy předváděla v parlamentu před volbami hlasovací mašina ČSSD/KSČM; kvůli volbám se během krátké chvíle odhlasovaly dodatečné rozpočtové výdaje za 70 miliard korun (asi třetinu podpořily i další poslanecké frakce včetně ODS). Už předtím vnášeli sociálnědemokratičtí premiéři do systému různé valorizační automaty, jimiž se dávky vyplácené státem - například důchody -nezvyšovaly o inflaci, ale podle růstu průměrných platů. Topolánek valorizační automaty povypínal a předvolební extravýdaje seškrtal zhruba o polovinu. Dohromady tak ušetřil aspoň 70 miliard ročně. Pokud teď většina ekonomických pozorovatelů odhaduje letošní schodek na 120 až 130 miliard, můžeme hrdě předpokládat, že bez Topolánkova kurzu by se rychle blížil k psychologicky nepříjemné dvousetmiliardové hranici.
Třeba by Jiří Paroubek brzdil stejně. Třeba by ale po volbách vládl stejně zběsile jako před nimi a třeba myslel vážně to, co o státních dluzích řekl na Primě 31. května 2006: „To je běžná věc, kdy prostě státní dluh až na výjimky se málokdy splácí.“
V ekonomice platí, že čím víc do ní vláda sype peněz, tím větší je inflace a tím větší nutkání centrálních bankéřů zvyšovat úroky. Tím větší je také počet lidí, kteří si - tak jako v Maďarsku - půjčují v cizí měně. V kombinaci s rozvratem veřejných financí a hospodářskou recesí se pak lehce stane, že země a statisíce jejích občanů náhle čelí bankrotu.
Kdo tak jako ČSSD na podzim při finanční krizi dokázal vládě zazlívat, že nezpanikařila, je asi rozhodnutý psychologickou rovinu ekonomiky ignorovat. Aspoň trochu nestranný pozorovatel, který sledoval, jak rychle padala před dvěma měsíci česká měna, než se podařilo přesvědčit západní finančníky, že koruna není forint, ale ocení, že na obrázcích Prahy a Budapešti bylo v těch vypjatých dnech víc důležitých rozdílů než jen objem hypoték v eurech. Česká republika před třemi lety právě vstupovala na maďarskou cestu a díky stávající vládě z ní sešla. I kdyby Topolánek vydržel až do řádných voleb, větší zásluhu o stát už asi nestihne.
Vltava není Dunaj
Dokud je vládní garnitura při síle, je nezdravé vyviňovat ji argumentem, že ti, co ji chtějí vystřídat, jsou ještě horší. Když je ale střídačka v pozoru a už už se hrne do hry, stává se i taková pochvala oklikou přípustná. Vltava možná není průzračná, ale pořád o poznání lepší než Dunaj.