Jistěže takových příběhů je politika plná. Pád Topolánkovy vlády v podání jejího předsedy se vymyká tím, že tentokrát nejde jen o standardní politický zápas, ale o zásadní střet dobra se zlem.
Na papíře, který by jim dodal přece jen jinou autoritu, takové vývody možná viděli lidé s přístupem ke zprávám tajných služeb a elitních policejních útvarů. My se musíme smířit s tím, co tito privilegovaní čtenáři naznačují v soukromých hovorech.
Když byl ještě opoziční lídr, říkali lidé z tajných služeb specializovaní na odposlouchávání zločinců, že Topolánek si s nimi netelefonuje – a říkali to tónem, jakým se mluví o přírodním úkazu. Topolánek sám vycházel z předpokladu, že jeho hlavní protivníci jak v opozici, tak uvnitř ODS zastupují zájmy několika partiček z podsvětí a různých polomafiánských kruhů. Toto vidění světa si patrně osvojil už v dobách, kdy v politice teprve pronikal na celostátní úroveň.
K pochopení tehdejší Topolánky mentality potřebujeme kromě toho zabrousit i do kulturologie a uvědomit si, jak nehostinná a nepříjemná dokáže být Praha vůči lidem, kteří přišli z takového daleka, že je i v běžné mluvě prozrazuje akcent. Krátký přízvuk charakteristický pro Ostravsko má tu smůlu, že zbytku republiky zní sympaticky, ale hloupě. Nástup do Prahy tak Topolánkovi musel připadat jako příchod mezi nafoukané zloděje.
Pak vypukla aféra Kořistka (srpen 2004; stejnojmenný vládní poslanec tvrdil, že mu Topolánkův emisar Marek Dalík za povalení Grossovy vlády nabízel diplomatický post.) Po různých mediálních a soudních peripetiích pořád nemáme žádný zvláštní důvod Kořistkovi věřit.
Topolánkovi ale aféra okamžitě začala přinášet vážnou škodu: teatrální převoz Dalíka vrtulníkem do vězení; manipulativní montáže z policejních protokolů a zveřejnění útržků z odposlechů, které v těch dnech Topolánek vedl s Dalíkem po telefonu; nakonec i nabourání Topolánkova bankovního tajemství. Právě tehdy prý šéfa opozice definitivně zmohl pocit, že po něm v tom cizím velkém městě jdou. Nepochyboval o tom, že má co dělat se zločinci, kteří mu otlučou o hlavu každý hříšek jeho nebo jeho okolí, přestože sami mají svědomí nesrovnatelně obtíženější. A že na takový typ soupeře je povoleno jít jeho vlastními zbraněmi, tedy používat i nepovolené chvaty.
Armády dne pochodují nocí
Mezi zločince člověk chodí ozbrojen. Topolánek se postupně obklopoval lidmi, kteří se v ostrém prostředí dokáží pohybovat a ledacos umí zobchodovat. Armády dne pochodují nocí, zpíval kdysi Vladimír Merta. Do svých armád premiér postupně přibral Ivana Langra, lékařskou lobby kolem Marka Šnajdra (viz případ MUDr. Milana Cabrnocha, který byl na kandidátku ODS do Evropského parlamentu naoktrojován naprosto nedemokraticky zásahem premiéra), a přes Marka Dalíka taky sociálnědemokratického bosse Miroslava Šloufa, jehož syn teď náhodou poskytuje lukrativní poradenství ministerstvu dopravy.
Den před osudovým hlasováním ve sněmovně se Topolánek snažil dohodnout i s lobbistou a náčelníkem zelených odpadlic Jaromírem Soukupem – dramatická ukázka toho, kam až člověka mohou zavést vlčí stezky.
Ledacos z toho, co se kolem premiéra dělo, se vešlo do výkladového schématu,Jsme možná trochu svině, ale oni jsou větší svině‘. Údajný úplatek pro místopředsedu vlády Jiřího Čunka měl být 500 tisíc korun. Hřímali proti němu sociální demokraté, jejichž důstojník pro mediální operace Jaroslav Tvrdík stihl z ČSA za dva a půl roku svého ředitelování vyvést ve fakturách za konzultace 330 milionů korun. Ale jenom z Čunkovy patálie vyrostla premiérovou vinou daleko ohavnější aféra nepokrytého zasahování politiků do chodu justice, která Topolánkovi před dějinami ublíží jako nic jiného.
A kdo viděl v akci lobbisty ČSSD Tvrdíka nebo Dimuna, tomu způsoby Marka Dalíka zachycené v reportáži ČT přijdou jako nevinná ofenziva šarmu.
Jak to odvyprávět?
Problém je, že aby příběh o souboji dobra se zlem opravdu zapůsobil a aby na něm šlo zmobilizovat hodně voličů, musel by být premiér čistý nejen osobně, ale musel by mít uklizeno i ve svém okolí.
K Topolánkově smůle se důvod, který mu dává vnitřní pocit jistoty, v podstatě nedá veřejně odvyprávět. Pokud se premiér v mezních situacích vždycky omezí jen na vypouštění náznaků, bude jediným výsledkem rostoucí zmatek v divákově hlavě.