Od včerejška už podmínka Pouze bez komunistů asi neplatí: prezident po schůzce s premiérem v podstatě sdělil, že kdo mu přinese 101 nepřeběhlických poslaneckých podpisů, dostane puvoár k sestavení vlády. Tím ale Klaus za daných okolností hlavně oddaluje předčasné volby.
Má jeho nekonzistentnost nějaké vysvětlení? Ale ano, tajemství se velmi pravděpodobně jmenuje Evropská unie respektive Lisabonská smlouva. Prezident, který si ještě před rokem pochvaloval, že má konečně vládu s podobným pohledem na zahraniční politiku, je dnes konsternován její ovčí ochotou přijmout Lisabon, ačkoliv důležití ministři vědí, jak je smlouva pro stát nevýhodná a že patrně zakládá nezvratné změny v českém ústavním pořádku.
Podobně prezidentovi vadí, že vláda je ochotna přiložit své polínko pod hranici, na níž mají být předvařeni Irové, aby se za půl roku na druhý pokus zachovali Bruselu po vůli a Lisabon konečně schválili.
Pohled na bruselskou mašinerii a to, jak svým samopohybem protlačí, co si zamane, je skutečně depresivní. Znehybnit vládu, která tomuto parnímu válci zrovna předsedá, by znamenalo ten válec přinejmenším trochu pozdržet. A tváří v tvář premiérovi v demisi zesiluje odvaha mezi senátory ODS být proti Lisabonu.
Václav Klaus o EU přemýšlí s vážností, o jaké se většině ostatních českých politiků vyjadřujících se tu a tam k Evropě ani nezdá. Z toho plyne, že i své výhrady k celému projektu myslí smrtelně vážně a věří, že má historické poslání její zásadně vadné směřování zastavit.
Klaus se vznáší v úplně jiných dimenzích než předseda vlády i šéf opozice, kteří sice oba o Evropě mluví vstávaje lehaje, neustále ale propočítávají čísla ze Sněmovní. Z této mimoběžnosti zájmů ještě mohou povstat různá nedorozumění. První se konalo v úterý - stačí podívat se na fotografie se zaraženými tvářemi pánů T. a P.
Má jeho nekonzistentnost nějaké vysvětlení? Ale ano, tajemství se velmi pravděpodobně jmenuje Evropská unie respektive Lisabonská smlouva. Prezident, který si ještě před rokem pochvaloval, že má konečně vládu s podobným pohledem na zahraniční politiku, je dnes konsternován její ovčí ochotou přijmout Lisabon, ačkoliv důležití ministři vědí, jak je smlouva pro stát nevýhodná a že patrně zakládá nezvratné změny v českém ústavním pořádku.
Podobně prezidentovi vadí, že vláda je ochotna přiložit své polínko pod hranici, na níž mají být předvařeni Irové, aby se za půl roku na druhý pokus zachovali Bruselu po vůli a Lisabon konečně schválili.
Pohled na bruselskou mašinerii a to, jak svým samopohybem protlačí, co si zamane, je skutečně depresivní. Znehybnit vládu, která tomuto parnímu válci zrovna předsedá, by znamenalo ten válec přinejmenším trochu pozdržet. A tváří v tvář premiérovi v demisi zesiluje odvaha mezi senátory ODS být proti Lisabonu.
Václav Klaus o EU přemýšlí s vážností, o jaké se většině ostatních českých politiků vyjadřujících se tu a tam k Evropě ani nezdá. Z toho plyne, že i své výhrady k celému projektu myslí smrtelně vážně a věří, že má historické poslání její zásadně vadné směřování zastavit.
Klaus se vznáší v úplně jiných dimenzích než předseda vlády i šéf opozice, kteří sice oba o Evropě mluví vstávaje lehaje, neustále ale propočítávají čísla ze Sněmovní. Z této mimoběžnosti zájmů ještě mohou povstat různá nedorozumění. První se konalo v úterý - stačí podívat se na fotografie se zaraženými tvářemi pánů T. a P.
