Tenhle nepochybně hodný člověk chce totiž v nadcházející hospodářské recesi pomáhat chudým a brát bohatým (daňovou progresí). Nic proti tomu, že chce přidat nezaměstnaným, novomanželům, dětem, studentům i důchodcům a dokonce státním zaměstnancům i chudákům se starým autem. Rád by ubral i něco málo a jen dočasně na nepřímé dani, nikoli však na odvodech zaměstnavatelů. Záhada je jen v tom, jak to souvisí s léčbou dnešní krize. V takové době přece lidé syslí a snaží se neutrácet. V době tak jako tak klesajících cen bude snížení DPH o pár procent téměř neviditelné. A plánovaná rekonstrukce budov ve školství a zdravotnictví je luxus stejně tak jako nové auto a hospodářství oživí jen na chvíli.
Jak smutná je ta protichůdná starost o chudé spojená se závistí a nevraživostí vůči podnikatelům, která recesi prohloubí a řady nezaměstnaných rozšíří, podobně jako zvýšení minimální mzdy. Vždyť jediné, jak lze recesi efektivně utlumit, je snížit radikálně sociální odvody a tím zlevnit pracovní sílu, a tak propouštění alespoň zpomalit. Nemluvě o komparativní výhodě s konkurenty v cizině. Odvážní Irové a Lotyši už to pochopili a státním byrokratům snížili platy.
Mám občas podezření, že on neekonom ani netuší, že existuje souvislost mezi státními milodary a našimi daněmi, vždyť stát peníze přece netiskne. Že by přece jen? Že by si troufl vypustit na svět hydru inflace?
Možná existuje jednodušší vysvětlení. Nejde vůbec o ekonomii, ba ani o krizi. U té jeho party jde vždycky o něco jiného. V jejím programu najdeme tuhle podivnou větu jako vyšitou z 19.století: „Svět závodů ve snižování daní a motivační úlohy protikladu otevřené bídy a nenasytného bohatství se zhroutil.”
Takže. Ať žije krize!