Po výkonu Baracka Obamy v předvolební kampani jsem očekával, že si bude hrát na vizionáře, naopak jsem naprosto nečekal, že uskuteční tak brzy geopoliticky nezbytnou a chladně promyšlenou návštěvu Turecka. Najednou je zapomenuta loňská návštěva Ahmadínežáda v Istanbulu, dohoda s Íránem o těžbě a dovozu zemního plynu, incident Erdogana s prezidentem Peresem v Davosu či obstrukce Turecka při volbě generálního tajemníka NATO. Nad tím vším převážila nezbytnost tureckého spojenectví a prostý fakt, že USA se bez turecké pomoci v řadě blízkovýchodních záležitostí neobejdou. Pokud si druhá strana stejně jasně uvědomuje, že bez západní podpory není Turecko rovnocenným partnerem ruskému pronikání směrem na jih či íránským velmocenským ambicím, potom stojí spojenecké vztahy s Tureckem na pevných základech a výbuchy vzteku premiéra Erdogana na tom změní jen málo. Pro vůdce Francie a Německa musí být hořkou pilulkou zjištění, že péče o turecké spojenectví a podpora tureckým evropským ambicím se stala v USA nadstranickým principem, na němž se shoduje Obamova administrativa s administrativou předchozí. To je stejně neúprosný fakt jako skutečnost, že nový vojenský rozpočet USA, který představil ministr obrany Bill Gates, přináší navzdory vizi globálního odzbrojení a finanční krizi celkové navýšení vojenských výdajů oproti roku 2008.