Když skupina Pode Bal chystala výstavu Malík urvi, ukazující lidi ve státní službě s estébáckou či komunistickou minulostí, najala si předem právníka. Když skupina Ztohoven vpašovala do televize svůj „atomový výbuch“, její lídr se pak před spravedlností choval jako zmoklá slepice. A provokační hrdinství Davida Černého je dosud v paměti.
Doby, kdy umění bolelo, jsou pryč. A pokud je někdo evokoval, pak pět členů skupiny Rafani, kteří na rok vstoupili do buňky KSČM. Jejich deníkový záznam, otištěný v Respektu, vydá za všechny analýzy: „Tak kučišťáci, proč tak najednou vstupujete do strany? Vždyť co si budem povídat, ono se to teď mezi mladejma moc nenosí.“ Tak jsme mu řekli, že nás to tady všechno sere, on úplně zfialověl ve tváři, jak byl nadšenej, a říkal: „To je vono, to je super, tomu rozumím, to už nemusíte nic říkat.“
Zastřel si provokatéra
Inflace pohlcuje vše včetně umění a provokací. Kde jsou časy, kdy Milan Knížák riskoval pouhým nápisem „žádám kolemjdoucí, aby kokrhali“ či byl z Prahy deportován Allen Ginsberg. Proti tomu je nynější akce skupiny Czakra chtě nechtě směšná. Koho provokuje dvě stě fotek poslanců a možnost vystřelit si na ně ze vzduchovky?
