Prezident Klaus mu přerušil výkon trestu, což sice ještě není milost, ale velmi významné nakročení k ní. Touto cestou odpadla nutnost zkoumat podklady, jak se to u žádostí o milost jinak rutinně dělá. Kdo v takové strašné situaci milost rychle dá, dává dvakrát. Lidové noviny prezidentovo rozhodnutí vítají jako projev lidského soucitu.
U Vítkovských se společná domácnost, respektive rodina ocitla pod takovým útokem, že je nepochybně namístě bránit rodinu jako instituci a dát jejímu rychlému obnovení přednost před naplněním spravedlnosti v případech, které nejsou tak vážné. I po převozu popálené holčičky do nemocnice je potřeba starat se o její sourozence. Každopádně se včerejší skoro-milost řadí k těm Klausovým milostem, u nichž je humanitární zdůvodnění tak zřetelné, že může posloužit i společensky.
Prezidentské milosti lze pojímat v zásadě dvojím způsobem: jako akty čistého milosrdenství nebo jako nástroj k napravování upadlého soudního systému. K druhému pojetí svého času sklouzával Václav Havel. Koncipoval tak svou první, dosti velkorysou prezidentskou amnestii z ledna 1990. Havel se zkušeností vězně měl tendenci vidět v každém odsouzeném podle okolností buď vinnou, nebo nevinnou, ale vždycky oběť policejního či soudního systému. Jak šly roky, Havel ze svého pojetí opraváře ubíral a s milostmi nakládal čím dál střídměji, aby skončil zhruba tam, kde „skrblík“ Klaus začal.
V tak otřesných případech, jakým byl žhářský útok na domek ve Vítkově, se ukazuje, proč je výhodné mít institut prezidentské milosti pokud možno nezdevalvovaný.
