Je to, pravda, trochu jako za války: zatemnilo se, když sirény ohlásily nálet, běželo se do krytů. Kdo mohl, poslal rodinu na venkov. A většina lidí válku přežila.
Pokud přijmeme za standard, že policie bude před víkendovými akcemi zabavovat účastníkům mačety, pak v Krupce všechno proběhlo v pořádku. Mačety jí koneckonců mohly uniknout a dostat se ke slovu.
A takhle se každý jednotlivý extremistický výstřelek jakoby podaří udržet v mezích. Zároveň se ale mez přijatelného neustále posunuje. Na tuhle dynamickou rovnováhu si lze docela dobře zvyknout a má ještě velké rezervy.
Ve Francii se už léta pohybuje průměrný počet zapálených automobilů za noc okolo stovky - to je běžný provoz, televize přijede, teprve když aut shoří několikanásobek. Mohlo by se zdát, že Michael Kocáb vnesl do tématu vskutku nevšední zábavný element - obyvatelům Litvínova zvěstoval, že konflikt vyšel z módy, v Krupce si zazpíval s místními Romy. Ale i entertainment zevšední velmi rychle.
Dá se s tím u nás ještě něco dělat? Ne že by scházely důvody pro „zdravý fatalismus“, nicméně - neměla se policie už dávno začít učit vynakládat více méně viditelného, ale chytřejšího úsilí předem, aby nemusela pořádat tak okázalé manévry v hodinu H? Odstrašující účinek zástupu těžkooděnců má své meze, o nákladech a omezených kapacitách nemluvě.
Stát ještě má šanci něco dělat - například samospráva v kritických lokalitách kupodivu ještě pořád není v rukou extremistů, nýbrž lidí, kteří by stáli o rozumnou pomoc. Ale sliby koncepcí, jež jsou jen ad hoc reakcemi na nějaké medializované vzplanutí, jim asi nepomohou.
