Tenkrát zlé jazyky šířily přesvědčení, že si dopisy tohoto typu psali dotyční prezidenti sami a teprve dodatečně si k nim případně opatřili vhodného pracujícího, který text tak říkajíc autorizoval. Dnes máme svobodu a nepotřebujeme se uchylovat k podobným praktikám.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Poctivý řadový člen ODS panu prezidentovi v dopise vytýká, že se v této těžké době zřekl možnosti držet kredit ODS a být ve straně vzorem. Prezident v odpovědi vysvětluje, že funkce čestného předsedy byla formální, že ztratil vliv na směřování strany. Nevadilo by mu to, kdyby nové vedení ODS nebylo přikročilo k postupnému ale systematickému opouštění principů a hodnot, na kterých tuto stranu budoval (zlomyslní glosátoři by řekli, kdyby neodmítli skákat, jak demiurg píská). Snesl by dokonce změnu stylu a tváře (tj. kdyby strana zůstala klausovská obsahem a stala se topolánkovskou formou). Ale tady jde bohužel o něco jako velezrada: „fundamentální posun strany do leva“.
Pan prezident ovšem ví, že v ODS je celá řada (všimněte si, že neřekl většina, jak by to byli učinili jeho předlistopadoví předchůdci) poctivců, kterým je zrádná činnost Topolánkovy kliky proti mysli. Problém je pouze v tom, že zatím nejsou slyšet a „ODS mluví hlasy, které se snaží popřít vše, co jsme s těmito lidmi dlouhá léta složitě budovali“.
Dopis končí výzvou, jejíž plamennost je obratně přitlumena. Pisatel doufá v prezidentův návrat do čela ODS, prezident se k tomu taktně nevyjadřuje. Jde mu o to, aby se ODS vrátila tam, kde stála, když odcházel. A to je teď úkolem poctivých řadových členů, kterým drží palce.
Prezidentovo stanovisko je jasné: pryč s levicovými oportunisty Topolánkem a spol. Je tu jen jedna potíž: Klausovi předchůdci v úřadě, kteří si libovali v podobných postupech, měli svou roli usnadněnou tím, že byli nejen prezidenty, ale zároveň generálními tajemníky strany, a to té, na které jedině záleželo. Klaus byl jen čestným předsedou velké, leč nikoli dominantní strany (poměry se změnily), a pravomocemi generálního tajemníka nedisponoval.
Funkce generálních tajemníků byla v minulosti spojena s jistými riziky (jednoho dokonce oběsili), a proto byla po listopadu 1989 zrušena. Takže pan prezident se z oblačných výšin prezidentské funkce vehementně plete do záležitostí strany, od níž není nejen generálním tajemníkem, ale už ani čestným předsedou nebo členem. Pokud by člověk kvůli těmto formalitám zapomněl, jak posvátný je u nás tradičně prezidentský úřad, měl by sklon prohlásit, že se jedná o obludnou drzost.