Na první pohled vypadá logicky, že šéf parlamentní strany se ji snaží zbavit nebezpečných jedinců. Na tom není nic divného, řekne si každý, kdo kvitoval čerstvou deklaraci boje proti extremismu. Tu přece podepsala i Filipova KSČM, takže teď se jen logicky činí.
Je tu však i jiný pohled. Komunistická strana se chce zbavit členů, kteří ji diskreditují – považte! – komunistickou symbolikou a rétorikou. Je to prostě osvědčená klasika. Komu vadí členové KSM či SMKČ v řadách KSČM? Jen komunistům. Ostatním totiž vadí právě ti komunisté, čert vzal jejich zkratky a názorové odstíny.
Když svého času komunisté věšeli jiné komunisty, bylo to v logice dějin a jejich třídního boje. Mají-li ale teď jedni komunisté vylučovat pro zdání demokracie jiné komunisty, jde logika stranou. Jak to, že jedni představují parlamentní stranu, která se podílí na demokratickém ústavním pořádku, a druzí stranu, která tento ústavní pořádek ohrožuje? Čím se ty party liší, mají-li obě v názvu slovo komunistický? Nemáme snad zákon, který užití komunistické symboliky zakazuje?
Takže se vracíme k dějepisné lekci. Proč Gottwaldovi soudruzi věšeli soudruhy soudruha Slánského? Protože byli málo kovanými stalinisty? Ale kdež. Protože se jim to zrovna hodilo do krámu. A proč se Filipovi soudruzi chtějí zbavovat jiných soudruhů? Protože jsou málo kovanými demokraty? Ale kdež. Protože se to zrovna hodí do krámu straně, která právě podepsala jakousi deklaraci. Jen my, demokratická většina, komunisty potenciálně stále ohrožená, se tváříme, že mezi těmi partami vidíme principiální rozdíl.