Karel Gott našel skulinku a doslova jí procházel oběma směry. Byli ale jiní, kteří se před ní zastavili – Hutka, Třešňák, Kryl, Plastici, Myšík a mnozí jiní, kteří si zachovali svou tvář, některé minulý režim donutil i emigrovat. Gott byl typickým představitelem tehdejšího socialistického umělce. Režim jej potřeboval, proto ho k tehdejšímu návratu z trucovité chvilkové emigrace přemlouval sám Gustav Husák. Nezapomenu Gottovo hřímání z tribuny Anticharty, kde obhajoval socialismus. Jak to tam tehdy stálo? „Za nové tvůrčí činy pro socialismus….“. Po odchodu Jiřího Štaidla prezentoval umění plytké, podbízivé, bezobsažné, hloupé, nevkusné. Nejdůležitější pro něj vždycky byla popularita a sběr „důležitých“ slavíků. Hlas lidu, hlas Boží…. Gott je příkladem člověka, který umí kolaborovat s každým režimem. Jako hned po revoluci, kdy z balkónu Melantrichu zpíval hymnu s Karlem Krylem. Diametrálně odlišné charaktery; divil jsem se, že mu Kryl nedal spíše do zubů… Gottův život, lidské postoje a hudební produkce by neměly mít advokáta. Proč jej má právě v prezidentovi? Na Hradě přece zůstal ještě normální Ladislav Jakl, to s ním nemohl prezident článek konzultovat? Kdybychom měli hudební vkus a dobrou paměť, fenomén Gott by spal spánkem spravedlivých. A božský Karel by mohl jezdit zpívat zklamaným veverkám po estrádě Evy a Vaška pod Říp…