Tehdy na střední Moravě to byl pro většinu lidí blesk z čistého nebe. Teď jsme však o dvanáct let zkušeností bohatší. Dnes nikdo nemůže říkat, že hrozbu netušil. Z televize jsme předem věděli, že je zaděláno na povodně, i to, kde je na ně zaděláno. Není už v moci vědců, aby určili, který konkrétní potok spláchne tu či onu cestu nebo vesnici.
Odpůrci klimatického alarmismu tvrdí, že se máme změnám spíše přizpůsobit než s nimi bojovat. Dobrý nápad, ale měli ho už naši předkové před staletími. Divíte-li se, proč zrovna támhleten starý pozemek u potoka není zastavěný, můžete zjistit, že právě tam je hranice stoleté vody.
Jenže ve dvacátém století, v době „povodňového sucha“, se povodňová paměť vytratila podobně jako paměť krizí. Ano, i osmdesát let po Velké depresi žasneme, co se to teď na nás valí. Pro arogantní sebejistotu vůči povodním i krizím platí totéž: pýcha předchází pád.
