Reakce na nově vznikající stranu TOP 09 a její životnost jsou velice různé a to podle přízně a přání jednotlivých autorů článků. Možná je dobré se na věc podívat zevnitř KDU-ČSL a na pětadvacetileté působení Miroslava Kalouska v této straně od roku 1984 – 2009.
Pominu-li léta totalitní a pseudopolitické možnosti vnější prezentace lidové strany musím konstatovat, že profilace Miroslava Kalouska po roce 1990, jako rétora vnitřního pravicového křídla ve vedení KDU-ČSL za předsedování Josefa Luxe, nebyla možná. A to proto, že v té době panovala uvnitř lidové strany dělná disciplína a z toho plynoucí hranice pro soustředěné pracovité prostředí, kteréžto se nepřekračovaly snahou o osobní vyniknutí jedinců při společných jednáních širšího vedení. Panovala snaha po korektnosti jednání na večerních rozšířených klubech ve sněmovně a strukturovaných výstupech směrem k veřejnosti. To vše při značné vnitrostranické demokracii, jíž se ale tehdy nezneužívalo pro osobní exhibování před novináři. Tato vnitřní dělná disciplína, vzájemná úcta a korektnost se, po odchodu předsedy Luxe na věčnost, postupně vytrácela; též působilo obecného hrubnutí české politické scény, mnohdy i vstupem některých nových aktérů.
Vztahy jednotlivců uvnitř širšího vedení KDU-ČSL se poprvé vážněji vyhrotily po zvolení Cyrila Svobody do čela KDU-ČSL na jihlavském sjezdu v roce 2001. Na volebním sjezdu o dva roky později v Ostravě již křídlo Miroslava Kalouska získalo většinovou podporu pro jeho volbu předsedou strany, napětí uvnitř KDU-ČSL se však nesnížilo, ale povážlivě rostlo. Ta tenze, z mnohdy těžko předvídatelných kroků předsedy Kalouska, se postupně přenášela až do členské základny, načež poslední kapkou pro jeho vynucený odchod z čela strany bylo neuvěřitelné bartolomějské selhání v srpnu 2006.
Volba nového předsedy Jiřího Čunka o pár měsíců později opět situaci uvnitř KDU-ČSL nezklidnila, při jeho nejlepší snaze stranu konsolidovat, když permanentně navíc čelil vnější kampani proti vlastní osobě. Při vágní pomoci vedení strany bylo nad lidské síly předsedy Čunka ustát personální výpady i zevnitř strany, byť většina členské základny stála za ním.
Skupina straníků kolem Miroslava Kalouska a jejich snaha přibližovat politiku KDU-ČSL k pravicové ODS zůstávala ve značné minoritě, byť posledním záchytným bodem měl být výsledek vsetínského sjezdu v květnu 2009. Nestalo se a tak nespokojenci odcházejí od křesťanských demokratů a zakládají uskupení jim blízké, o kterém již několik let snili. Na rovinu se tomu říká zrada, opuštění základních principů strany s křesťanským fundamentem, a to při jasném vědomi, že na naší politické scéně se nemůže úspěšně profilovat ještě jedna křesťanská strana. A členská základna KDU-ČSL je konstantně konzervativní na to, aby se rozdělila.
Paradoxně odchod rebelů z KDU-ČSL stranu spíš posílí, neboť může konečně po letech nastartovat její vnitřní soudržnost a současně přitažlivost pro váhající voliče, vyznávající řád, smysl pro povinnost a mravní hodnoty v jednání celé veřejnosti.
Už podzimní volby do dolní komory parlamentu hodně napoví o vlastních silách všech aktérů.
Pominu-li léta totalitní a pseudopolitické možnosti vnější prezentace lidové strany musím konstatovat, že profilace Miroslava Kalouska po roce 1990, jako rétora vnitřního pravicového křídla ve vedení KDU-ČSL za předsedování Josefa Luxe, nebyla možná. A to proto, že v té době panovala uvnitř lidové strany dělná disciplína a z toho plynoucí hranice pro soustředěné pracovité prostředí, kteréžto se nepřekračovaly snahou o osobní vyniknutí jedinců při společných jednáních širšího vedení. Panovala snaha po korektnosti jednání na večerních rozšířených klubech ve sněmovně a strukturovaných výstupech směrem k veřejnosti. To vše při značné vnitrostranické demokracii, jíž se ale tehdy nezneužívalo pro osobní exhibování před novináři. Tato vnitřní dělná disciplína, vzájemná úcta a korektnost se, po odchodu předsedy Luxe na věčnost, postupně vytrácela; též působilo obecného hrubnutí české politické scény, mnohdy i vstupem některých nových aktérů.
Vztahy jednotlivců uvnitř širšího vedení KDU-ČSL se poprvé vážněji vyhrotily po zvolení Cyrila Svobody do čela KDU-ČSL na jihlavském sjezdu v roce 2001. Na volebním sjezdu o dva roky později v Ostravě již křídlo Miroslava Kalouska získalo většinovou podporu pro jeho volbu předsedou strany, napětí uvnitř KDU-ČSL se však nesnížilo, ale povážlivě rostlo. Ta tenze, z mnohdy těžko předvídatelných kroků předsedy Kalouska, se postupně přenášela až do členské základny, načež poslední kapkou pro jeho vynucený odchod z čela strany bylo neuvěřitelné bartolomějské selhání v srpnu 2006.
Volba nového předsedy Jiřího Čunka o pár měsíců později opět situaci uvnitř KDU-ČSL nezklidnila, při jeho nejlepší snaze stranu konsolidovat, když permanentně navíc čelil vnější kampani proti vlastní osobě. Při vágní pomoci vedení strany bylo nad lidské síly předsedy Čunka ustát personální výpady i zevnitř strany, byť většina členské základny stála za ním.
Skupina straníků kolem Miroslava Kalouska a jejich snaha přibližovat politiku KDU-ČSL k pravicové ODS zůstávala ve značné minoritě, byť posledním záchytným bodem měl být výsledek vsetínského sjezdu v květnu 2009. Nestalo se a tak nespokojenci odcházejí od křesťanských demokratů a zakládají uskupení jim blízké, o kterém již několik let snili. Na rovinu se tomu říká zrada, opuštění základních principů strany s křesťanským fundamentem, a to při jasném vědomi, že na naší politické scéně se nemůže úspěšně profilovat ještě jedna křesťanská strana. A členská základna KDU-ČSL je konstantně konzervativní na to, aby se rozdělila.
Paradoxně odchod rebelů z KDU-ČSL stranu spíš posílí, neboť může konečně po letech nastartovat její vnitřní soudržnost a současně přitažlivost pro váhající voliče, vyznávající řád, smysl pro povinnost a mravní hodnoty v jednání celé veřejnosti.
Už podzimní volby do dolní komory parlamentu hodně napoví o vlastních silách všech aktérů.