Připojuji se k chvále pana Weisse nad úspěšným dovršením jednání o výstavbě plynovodu Nabucco. Turci si od určité doby /podobně jako při volbě generálního tajemníka NATO/ osvojili taktiku vystupňovat požadavky, vyhrotit jednání a včas ustoupit z extrémní pozice poté, co dosáhli většiny svých původních cílů. Je to pro partnery náročné, ale osvědčuje se.
Podobně se Turecko stalo mistrem v tkaní sítě neviditelného vlivu, což se dá ilustrovat jedním výstižným příkladem. Tiskem proběhlo, že došlo k dohodě se severoiráckou kurdskou autonomií o dodávkách plynu pro Nabucco, která však byla zamítnuta centrální iráckou vládou. Ještě v předvečer jednání vzkázal z Baghdádu vládní mluvčí, ať Turecko s kontraktem na irácký plyn nepočítá. Poté však přijel do Ankary premiér Malíkí a pronesl řeč, že pro Irák není problémem dodávat do Nabucca až 15 milionů kubíků plynu ročně, což je téměř polovina celkové kapacity. Je však potřeba o tom jednat na správném místě: v Baghdádu, nikoli oklikou přes Irbíl. Ovšem jednat Turci umí. Stabilita Iráku je nejistá a kurdská otázka vyhrocená, ale všechny strany konfliktu se ucházejí o tureckou přízeň či zprostředkování. Takže mravenčí píle posledních měsíců budiž pochválena.