Ve škole jsme se v češtině dozvídali, že: „Čechové jsou národ dobrý, nešťastný kdo v nouzi lká. Nechť se k Čechovi obrátí, ten mu rychlou pomoc dá!“ To je ovšem buď umělecká licence, nebo neaktuální památka minulosti.
Dnes Češi nedokážou pomoci ani sami sobě. Dokazuje to Paroubkova nedávná návštěva Moskvy.
Jak se dozvídáme z tisku, jednal tam za našimi zády o věcech pro nás životně důležitých. Neoprávněně nařkl Topolánkovu vládu z vytváření negativních postojů k rusko-českým vztahům. Paroubkem proklamovaný postoj k radaru oslabil, podle odborného dobrozdání, věrohodnost bezpečnostní složky české zahraniční politiky.
Krom tisku zareagovali na uvedený podraz jen někteří naší politici. Televize se komentářům k němu opatrně vyhýbala. A občané mlčeli jako obvykle.
V listopadu 1989 bylo cinkání klíčů na náměstích signálem k změně nežádoucího režimu. V červenci 2009 by mohlo být signálem k odvrácení návratu jeho varianty. Neměli bychom si zas jednou na náměstích zacinkat?