Lidovky.cz

Minulorežimní praktiky v nás

Názory

  18:09
Ad LN 30. 7.: Statkářka bojuje s dálnicí

Jistě, historici dnes pochybují o pravdivosti příběhu jihočeského sedláka a rychtáře, který měl bránit zděděnou půdu svou a svých sousedů před chamtivostí Adama z Hradce i za cenu obětování vlastního života. Ale i kdyby šlo o pouhou báji, nemohla by vzniknout, kdyby nějak nevyjadřovala všeobecné mínění, že po předcích zděděná půda je vzácnost, za kterou stojí obětovat i vlastní život.

Není vinou Ludmily Havránkové, že většina společnosti ke své škodě (viz třeba následky nedávných povodní) již tento vztah k tomu, co nás stále živí, nemá. A to nejde jako v případě jihočeských blat o podmáčené pastviny, nýbrž o tu nejkvalitnější půdu, na jejíž rapidní ubývání a možné katastrofální následky opakovaně, ale marně poukazují odborníci. Tak jako v souvislosti s hodně podobným příběhem sedláka Jana Rajtera. Oba připravil o půdu minulý režim, a když se v tom novém snaží opět samostatně hospodařit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jsou z nich nakonec opět div ne nepřátelé národa.

Parlament bude v nejbližší době projednávat návrh změny zákona, která prakticky znemožní soudní obranu proti vyvlastnění. Žaloba už by podle ní neměla odkladný účinek, a i kdyby soud dal nakonec například Ludmile Havránkové zapravdu a vyvlastnění zrušil, dálnice nebo jiná stavba by se už na jejích pozemcích stejně stavěla nebo dokonce stála. Je smutné a znepokojivé, že mezi iniciátory novely jsou poslanci obou největších politických stran.

Ukazuje to, jak málo se česká společnost v jistém smyslu za těch posledních dvacet let změnila, jak hluboce jsou v ní zakořeněny některé minulorežimní praktiky, včetně té, že mocní (mnohdy staronoví) nejlépe vědí, co je pro všechny dobré, a čeho všeho jsou ve jménu toho všeobecného dobra schopni.

Jestli Ludmila Havránková svůj spor s Ředitelstvím silnic a dálnic prohraje, a nechce se mi věřit, že není jiné řešení, že komunikace musí jít ausgerechnet přes její pozemky, přijde tato země, tedy my všichni, o dalších skoro 11 hektarů půdy, jejíž jediný centimetr vzniká celých sto let. Skoro bych se vsadil, že za sto let budeme stále potřebovat půdu k obživě, ale na rozdíl od toho že doprava bude mít úplně jiné priority než dálnici D11. Dokonce se může stát, že její dnes tak tvrdošíjně prosazovanou trasu někdo označí za omyl. Jistěže lidsky pochopitelný. A v té době bezpečně již mrtvé Ludmile Havránkové se postaví pomník – jako Jakubu Kubatovi.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.