ODS se zatím držela prvního názoru. Rozhodli se, že žádná aféra není, nasedli na kola a jedou dál, močálem černým kolem bílých skal, jak praví klišé.
Až do chvíle, než místopředseda strany Petr Nečas v rozhovoru pro Hospodářské noviny popsal voliče ODS, kteří "kritizují nízkou míru empatie a sociální inteligence a určitou necitlivost" předsedy. Na otázku, zda z Topolánka již není "politicko-byznysový alkoholik" fatálně závislý na lobbistech, odpověděl: "Já pevně doufám, že ne... Chci věřit, že se jím nestal." To je dobrozdání méně než absolutní.
Někdy, ve výjimečných situacích, nezbývá, než nějaký průšvih prostě ustát a zapřít kvůli tomu na chvíli nos mezi očima. Tak se pozná skutečná politická strana - u amébicky se přetvářejících ministran, jejichž členové pravidelně dezertují na kandidátky soupeřů, na takovou slepou loajalitu nenarazíme. Mlčení kolem Toskánska prolomil tentýž Petr Nečas, který se před posledním kongresem ODS ocitl v čele úsilí o znovuzvolení Mirka Topolánka, jehož deficit sociální inteligence a rušivé "vazby na lidi, kteří stojí úplně mimo struktury ODS" (opět ze včerejšího rozhovoru) byly již tehdy evidentní.
Nečas asi narazil na hranici, za níž je loajalita už neúnosná. Ale má vůbec jinou možnost než jet dál jakoby nic podle Topolánkovy volební taktiky - tedy: hrozí návrat komunistů, program si necháme na jindy? Ta stojí na slepé loajalitě. Vypadá to spíš, jako by si Nečas chystal pozici pro eventualitu volebního výprasku a Topolánkova pádu. Jak daleko může být rozklad ODS?