Díky za to, že tu konečně zazněla pravda o otrokářství u nás. Není to nic nového, jen se pro ně užívalodříve spíše zjemňujících výrazů.
Celá situace připomíná – samozřejmě ne ve všem a doslova – situaci černých otroků ve Spojených státech v předminulém století, nebo v Rusku, ať už carském či bolševickém a v mnohém i dnešním. Také v USA prodávali otroky jejich vlastní lidé a také dnes je kupují ti, kdo se zaštiťují myšlenkami demokracie a svobody. A tak byla pošpiněna i u nás vytoužená svoboda protilidským otroctvím druhých. Ale co s tím? Heslem předvolebního boje se to stane těžko. Česká silně xenofobní společnost stojí, často i neúmyslně, na straně otrokářů. Novodobí otroci totiž vykonávají právě ty práce, které jsou "pod její úroveň". Z velké části jde o příslušníky národností, jejichž bossové byli u nás dlouhá léta pány, a navíc národ dlouho zotročovaný si občas také rád zahraje i na otrokáře, aby si tak "zlepšil trochu sebevědomí". A zákony? Pokud v tomhle směru u nás vůbec nějaké jsou, není mnoho těch, kdo by o jejich naplnění stáli.
Slušní Američané se dodnes stydí za svou neblahou otrokářskou minulost (čest autorce Chaloupky strýčka Toma), slušní Rusové se stydí za carské temno i bolševické gulagy. A tak se i my – slušní Češi – styďme za to, čeho jsme u nás svědky. Přiznejme si to a hledejme cesty, jak se s tím vypořádat. Strčit jen hlavu do písku a čekat, až to (snad?) udělá někdo za nás, by bylo neodpustitelné.
Celá situace připomíná – samozřejmě ne ve všem a doslova – situaci černých otroků ve Spojených státech v předminulém století, nebo v Rusku, ať už carském či bolševickém a v mnohém i dnešním. Také v USA prodávali otroky jejich vlastní lidé a také dnes je kupují ti, kdo se zaštiťují myšlenkami demokracie a svobody. A tak byla pošpiněna i u nás vytoužená svoboda protilidským otroctvím druhých. Ale co s tím? Heslem předvolebního boje se to stane těžko. Česká silně xenofobní společnost stojí, často i neúmyslně, na straně otrokářů. Novodobí otroci totiž vykonávají právě ty práce, které jsou "pod její úroveň". Z velké části jde o příslušníky národností, jejichž bossové byli u nás dlouhá léta pány, a navíc národ dlouho zotročovaný si občas také rád zahraje i na otrokáře, aby si tak "zlepšil trochu sebevědomí". A zákony? Pokud v tomhle směru u nás vůbec nějaké jsou, není mnoho těch, kdo by o jejich naplnění stáli.
Slušní Američané se dodnes stydí za svou neblahou otrokářskou minulost (čest autorce Chaloupky strýčka Toma), slušní Rusové se stydí za carské temno i bolševické gulagy. A tak se i my – slušní Češi – styďme za to, čeho jsme u nás svědky. Přiznejme si to a hledejme cesty, jak se s tím vypořádat. Strčit jen hlavu do písku a čekat, až to (snad?) udělá někdo za nás, by bylo neodpustitelné.