Ať už rozvědku do aféry zatáhla ta či ona strana – tedy buď Karel Randák tím, že pro své účely používá její lidi, nebo Mirek Topolánek tím, že ji bez důkazů napadá – je to nedobrá situace. ÚZSI by měl být vzorem nadstranickosti a sloužit pouze vyšším zájmům státu.
Pochyby napadnou člověka u obou: Topolánek o ďábelském Randákovi mluví málem vždycky, když mu teče do bot: nejen teď, kdy je třeba přehlušit trapný dojem z jeho kamarádíčkování s byznys-parazity na státním rozpočtu, na generála si kdo ví proč vzpomněl i při svém posledním sněmovním vystoupení před pádem vlády v březnu. Schwarz zase za všechny svoje podřízené strká ruku do ohně, přestože už zažil, že se jeden z jeho podřízených na akcích proti Topolánkovi podílel. Že Petr Bakeš vynášel záběry ze slavné schůzky Weigl–Šlouf v hotelu Savoy, je potvrzeno i soudně. Kde teď Schwarz bere jistotu, že žádný z jeho mnoha podřízených nepracuje pro Randáka?
Bylo by v obecném zájmu Topolánkovy výroky o rozvědce nějak verifikovat. Nejschůdnější cesta vede přes Savoy. Když ještě Topolánek vládl, nechal si od rozvědky, kontrarozvědky, inspekce ministerstva spravedlnosti i policie vypracovat tajnou zprávu, z níž prý jasně vystupuje stopa Randák–Dimun. Zveřejnit zprávu její zpracovatelé nedovolili. Poslanec Topolánek teď o ni může požádat vládu. I kdyby se projednávala v utajeném režimu, některý z poslanců by ji jistě uměl zapomenout na stole. Pořád lepší takové porušení pravidel než hrozné podezření, které se vznáší nad rozvědkou státu a které momentálně nikdo z aktérů není schopen rozehnat ani potvrdit.