Tím, kdo kabinet sestavil, vede jej a zodpovídá za něj před sněmovnou a veřejností, má normálně být premiér. Má to být nadstranický kabinet, ale čas od času činitelé některých stran vystartují na některé ministry způsobem, jaký je typický pro představitele opozice, a ministři jim svou reakcí dávají za pravdu (přestřelky Langer–Pecina). Taky reakce ministryně spravedlnosti na premiérovy výtky nepřipomíná chování členky kabinetu vůči premiérovi. Ale posuzovat chování tohoto kabinetu podle běžných parlamentních zvyklostí, to je jako chtít jet do Somálska a představovat si, že si vystačíme s mapou a kreditní kartou. Zjistíme, že nic nesídlí na své adrese.
I tuto vládu samozřejmě řídí politické strany. Ale protože v ní nemohou jejich špičky přímo sedět, ovládají ji soupeřící kliky pomocí různých zprostředkovatelů, zařizovačů a důvěrníků, jejichž moc velmi narostla. Zvykli jsme si říkat jim nepřesně lobbisté, ale to je přece jen profese s jistými pravidly.
Důvěrníci přicházejí s lákavou nabídkou – ve společnosti prožrané nedůvěrou a v dysfunkčním politickém systému svádějí dohromady ty, kdo mají moc, s těmi, kdo něco potřebují. Zařídí to, co by jinak nešlo, a to spolehlivě a tak, aby to nebylo vidět. Můžeme se třeba dohadovat, že tou zprostředkující pákou na ministryni Kovářovou je její předchůdce v úřadě Pavel Němec, ale zprostředkovatelé jsou přece pouze přátelé, a do toho, co dělají, nikomu nic není.
Takže když premiér úředním postupem zašle stanovisko člence svého kabinetu, je konfrontován s "neslýchanou neloajalitou" jeho úniku do médií. Kdo koho ale skutečně poslouchá, to nevíme. Skutečná moc se uplatňuje loajálně, bez dopisů a nepřiznaně. A taky zcela bez kontroly a důvěry veřejnosti.
I tuto vládu samozřejmě řídí politické strany. Ale protože v ní nemohou jejich špičky přímo sedět, ovládají ji soupeřící kliky pomocí různých zprostředkovatelů, zařizovačů a důvěrníků, jejichž moc velmi narostla. Zvykli jsme si říkat jim nepřesně lobbisté, ale to je přece jen profese s jistými pravidly.
Důvěrníci přicházejí s lákavou nabídkou – ve společnosti prožrané nedůvěrou a v dysfunkčním politickém systému svádějí dohromady ty, kdo mají moc, s těmi, kdo něco potřebují. Zařídí to, co by jinak nešlo, a to spolehlivě a tak, aby to nebylo vidět. Můžeme se třeba dohadovat, že tou zprostředkující pákou na ministryni Kovářovou je její předchůdce v úřadě Pavel Němec, ale zprostředkovatelé jsou přece pouze přátelé, a do toho, co dělají, nikomu nic není.
Takže když premiér úředním postupem zašle stanovisko člence svého kabinetu, je konfrontován s "neslýchanou neloajalitou" jeho úniku do médií. Kdo koho ale skutečně poslouchá, to nevíme. Skutečná moc se uplatňuje loajálně, bez dopisů a nepřiznaně. A taky zcela bez kontroly a důvěry veřejnosti.