Státní maturity se pomalu řadí po bok takových mytických projektů, jako je dostavba Staroměstské radnice. Z hlediska politického patří do stejné kategorie jako omezení poslanecké imunity nebo úprava jejich finančních náhrad. Léta trvalo, než jsme měli pořádný zákon o veřejných zakázkách nebo Komisi pro cenné papíry. Co měly či mají všechny tyto případy společného? Technické potíže jsou či byly jistě reálné, ale zároveň nikoli nepřekonatelné. Smysl je jasný, vzory existují, je experimentálně dokázáno z ciziny, že zadání není neřešitelné.
Velké střety protikladů, jež není snadné a vlastně ani rozumné zlomit, nepochybně existují - například vypořádání církevního majetku. U maturit jde ale na prvním místě o neochotu podřídit se průhlednému srovnávání. Je proti nim snášeno mnoho na první pohled racionálních argumentů, ale v jinak nastavené společnosti by maturity možná byly shledány cizí našemu národnímu charakteru a historickým tradicím. Na státních maturitách není nic absurdního ani cizorodého; nějakou formu státních maturit vlastně přece známe už víc než století. Za tvrzeními, že neexistuje nebo nemá smysl zkouška, která by vyhovovala všem, že nelze uhlídat ochranu osobních údajů a podobně, se krčí strach z jasného světla, snaha nepřipustit srovnání, ze kterého by vyšel někdo líp a někdo hůř.
Je to podobné jako třeba s nechutí pořádat architektonické soutěže: spousta platných námitek nemůže zakrýt zásadní skutečnost, že dosavadní mlhavý stav vede k chabým, suboptimálním výsledkům, ale spoustě průměrných lidí vyhovuje. Pak se divíme, že je naše společnost tak žárlivá na úspěch. Pro to, abychom ho devalvovali, jsme ochotni udělat hodně.
WEISS: Nechuť ke státním maturitám = strach ze srovnání
Dnes už celá generace středoškoláků vyrostla s představou státní maturity jako něčeho, co je stále na obzoru, ale patrně se nikdy neuskuteční. Mohou ji vidět jako hrozbu, ale taky je to pro ně základní zkušenost se státním aparátem: odnášejí si poznatek, že je neschopný a nedůvěryhodný.
