V minulém roce bylo 60 výročí úmrtí prezidenta E. Beneše důstojně vzpomenuto. Pietních aktů u sochy před Černínským palácem a u hrobu v Sezimově Ústí se zúčastnili přední čeští politici - počínajíc prezidentem republiky - aby se zamysleli nad životním zápasem tohoto významného evropského státníka, jenž patří k našim nejvýznamnějším osobnostem. Vyřkli řadu závažných myšlenek a ocenění; všecka se opírala o historický kontext doby a o pochopení tehdejších podmínek a možností. Zdůraznili, že osud naší vlasti, malého národa, není izolovaný. Byl a je součástí evropského, ba světového mocenského boje, a to již od I. světové války. Bez zřetele k složitým historickým a kontroverzním podmínkám, ani z dnešních pozic nelze izolovaně hodnotit jakéhokoliv státníka, natož demokraticky smýšlejícího Dr. Edvarda Beneše.
Nepřekvapují útoky na něho ze zahraničí. Byl terčem kritiky již za svého života. Zejména nacistická propaganda a henleinovci jej nenáviděli pro jeho nekompromisní odpor a koncepci kolektivní bezpečnosti. I dnes je oživována stará nenávist a Beneš je perzonifikován jako "viník zločinu vyhnání". Jsme svědky snah o revidování důsledků nejen druhé, ale i první světové války. Příkladem, který jsme všichni slyšeli, byl přenos ČT ze slavnostním aktu k 10. výročí vstupu států bývalých sovětských vazalů do NATO v Praze. Na něm zpochybňoval zástupce Maďarska správnost vzniku států po I. světové válce. Obrannou smlouvu tří států proti hitlerismu - Malou dohodu - nazval přímo paktem proti Maďarsku! Považuji proto následný úsudek předního politika nad Benešovým hrobem v Sezimově Ústí za výstižný: "Nejde jen o náš domácí spor o Beneše. Jde o to, kam bude Beneš zařazen v evropských dějinách. Prohrát spor o Beneše by znamenalo i prohrát spor o pověst první republiky, její demokratický charakter a profil jejich politických reprezentantů."
Zkušený diplomat a přemýšlivý státník E. Beneš předvídal nové uspořádání Evropy po Hitlerově pádu a zvýšení vlivu Sovětského svazu v ní. Obával se, že by po válce mohla být u nás zavedena diktatura sovětského typu. Proto usiloval již v roce 1943 o druhou možnost: smlouvou zajistit nevměšování se SSSR do vnitřních věcí obnoveného Československa. Úspěch jeho politiky závisel na tom, zda se po válce udrží spojenectví západních demokracií a Sovětského svazu. Nebylo jeho chybou, že se orientoval na tuto jedinou možnost, aby jeho země mohla být svobodná. Nebylo jeho chybou, že byla na Jaltě naše republika obětována sovětské nadvládě, ani to, že po Postupimi spojenectví velmocí skončilo. Nebylo chybou demokratického státníka považovat uzavřenou smlouvu, byť s diktátorem, za platnou. Považuji proto jeho snahu o poválečné spolupráci se SSSR za odpovědný čin exilové vlády a nikoliv za "objetí se Stalinem, jež předznamenalo následnou mizerii". Zatímco po válce zůstaly v okolních zemích posádky Rudé armády a vlády byly schvalovány Moskvou, u nás jsme měli tři roky svobodnějšího vývoje. Patřili jsme však do mocenského prostoru Sovětů, fungovala u nás pátá sovětská kolona - komunistická strana, která prosadila Košický program, znárodnění, nesměli jsme přijmout Marshalův plán, avšak demokratické strany měly tři roky na to, aby se připravily na osudový střet. V něm však naprosto diletantsky zklamaly - a ponechaly nemocného prezidenta osamoceného. Vyčítat mu, že nezastavil komunistický puč jediný a sám a že jsme teprve v únoru 1948 padli pod Moskvu jeho vinou není soudné. To může říci jen ten, kdo si neuvědomí, čeho byli Sověti schopni v roce 1956 v Maďarsku a v roce 1968 v Československu. A jak na tyto vojenské okupace reagovaly západní státy.
Rovněž nelze souhlasit s názorem pana radního, že "Brno nemá zvláštního důvodu E. Beneše v dnešních dnech uctívat a utrácet veřejné prostředky na postavené modly, která víc než co jiného slouží jako provokace". Brněnští občané však tyto důvody mají. Především ti, kteří pod jeho vedením bojovali za obnovení svobodné vlasti i potomci těch, kteří byli zavražděni v Kounicových kolejích a jinde, i ti, kteří prožili tísnivou dobu pod hákovým křížem. S brněnskými občany je prezident spjat mimořádným přijetím dne 12. května 1945 na své triumfální cestě z Košic do Prahy: "…Tak rozpoutané davové štěstí omamující svým uvolněným projevem ve své bezprostřednosti jsem nezažil a neviděl nikdy předtím ani potom. Jsem si jist, že se takto mohlo projevit bez kontroly a zábran jen po takových krutostech a hrůzách, jakými prošel český národ a zvláště brněnský lid za německé hrůzovlády Hitlerovy Třetí říše... (Prokop Drtina : Československo, můj osud, Praha 1992). Když na balkonu Nové radnice pozdravil prezidenta předseda Matula: "Pane prezidente, já to řeknu prostě po moravsky: My vás máme rádi", začalo celé náměstí opakovat znovu a znovu: "My vás máme rádi!" Uvítání v Brně mělo svůj politický význam. Existovala hrozba, že bude Beneš odstaven a dosazena Gottwaldova loutka, třeba Zdeněk Nejedlý. V zemi s Rudou armádou znamenalo brněnské přijetí hlas pro demokracii.
Prezident Beneš zasvětil celý svůj život našemu státu. Bylo to v období nenávistných konfliktů a jejich tragických důsledků. Ztělesňuje náš národ v této obtížné době se všemi omezeními, chybami a stíny. V současné době rozvíjející se evropské spolupráce a postupné globalizace nechceme, aby historie našeho národa byla opomíjena či dokonce znevažována. Je třeba o ní diskutovat, věcně a vědecky ji zkoumat a výsledky zveřejňovat. Je třeba, aby ji mladá generace znala a byla na ni hrdá. Proto považujeme za chybu všech dosavadních zastupitelstev města Brna, že se nepostaralo o památník prezidentu Benešovi, symbolu boje proti nacismu a obnovy čs. demokracie. Postarali se o něj ti, kteří se v zápase o náš stát spolu s ním zasloužili.
