Co by se asi tak v Česku dělo, co všechno by padalo za protiamerické výlevy z Jiřího Paroubka, jak razantně by za zájmy Moskvy bojovali Kremlu vždy posluhující komunisté.
A Mirek Topolánek by jen chodil po předsálí Poslanecké sněmovny a říkal "nemám, nemám" a vzhledem k odhození poslaneckého mandátu by nemohl ke schválení smluv o radaru přispět ani svým vlastním poslaneckým hlasem. A Američané by čekali na volby a nedočkali by se zřejmě ani po nich a byla by z toho jen ostuda.
Takhle alespoň můžeme být v pozici těch ublížených, kteří tady Američany chtěli, ale Obama je hodil přes palubu. Jenže tak to není. Spojené státy jsme jako první hodili přes palubu my.
Nemyslím tím Topolánka, Vondru, Havla, Schwarzenberga a pár desítek dalších "statečných", kteří se nenechali umlčet průzkumy veřejného mínění. A bez ohledu na popularitu a volební preference dál trpělivě říkali, proč by bylo dobře, kdybychom se zachovali jako loajální spojenci USA.
I kdyby sloužil americký radar v Brdech jen na ochranu Spojených států před íránskými a jinými darebáckými raketami, byla by to ta nejmenší pomoc, kterou jsme byli USA za všechno, co udělali Američané v minulých desítkách let pro naši svobodu, prostě povinováni.
Nikoli Gorbačov, ale Spojené státy byly tím, kdo nám před dvěma desítkami let přinesl nezávislost, kdo všemi možnými prostředky podporoval vybudování demokratické společnosti a kdo nám otevřel dveře do NATO a tím i EU. Američané nesli hlavní tíhu boje svobodného světa proti komunistické totalitě a zaplatili za to životy vojáků i mnoha biliony dolarů, které věnovali na zbraně, aby nakonec Sovětský svaz bezválečně uzbrojili.
Na to všechno zapomněli Češi, kteří se ve výzkumech veřejného mínění stavěli proti americkému radaru v Brdech, podkuřovali posovětštělým vládcům v Kremlu nebo plácali něco o světě beze zbraní. Zcela bezpáteřný Jiří Paroubek, Lubomír Zaorálek a další naslinili prst a udělali si z radaru a antiamerikanismu volební téma.
Ale hlavní vina leží na nás, na českých občanech, kteří jsme zapomněli a místo, abychom Paroubkovi a komunistům dali co proto, tak jsme tady americký radar a Američany nechtěli. Ne Američané nás, ale my, Češi, jsme zradili Američany.
A Poláci jsou na tom jen o málo lépe. Při vyjednávání s USA se Tuskova vláda chovala jako koňští handlíři. Měsíce a měsíce tlačili Washington otázkou "co za to?" do kouta. Polsko si sice vymohlo baterii Patriotů a bezpečnostní záruky navíc, ale Američany otrávilo.
Čeští vyjednávači se chovali daleko důstojněji a budiž jim v této chvíli za to vyslovena čest. Paroubek zleva, Klaus zprava Teď je konec. Polsko a především Česko spadly po včerejšku z "nejbližších spojenců USA" mezi země třetí až páté kategorie. Češi asi tak na úroveň Portugalců. Není čeho litovat, protože jsme jako národ nezvládli ani oněch našich pět minut slávy.
Menší části našich politiků čest, té větší nehynoucí hanba. Poláci si teď kladou otázku, jak dál bez základny. A odpovídají, že o pevné spojenectví s USA musí usilovat dál a lépe a nabídnout svoji pomoc v jiných směrech. Češi si ústy ministra zahraničí Jana Kohouta řekli o kosmonauta.
Člověk nemusí být zrovna panikář, aby začal mít o budoucnost této země vážné obavy. Její dnešní zakotvení mezi evropskými demokraciemi je zleva podkopáváno protiamerickým Paroubkem a zprava protiunijním prezidentem Václavem Klausem. Podobně jako si lze klást otázku, kam chtějí svojí zahraniční politikou dovést zemi Paroubek a Zaorálek, je třeba se ptát Václava Klause.
Paroubek oslabuje naši pozici v NATO, Klaus v unii. Z obou má velkou radost Moskva. A my občané této republiky milujeme Václava Klause jako prezidenta a Paroubka si někdy brzy zvolíme premiérem. Poláci, vědomí si svých dějin, si kladou stále otázky, co chceme, co s námi bude? Pokud jde o nás, s Paroubkem a Klausem nebudeme žádné nové Švýcarsko. Ale kůl v plotě.
