Formálně vzato by se sice mělo čekat, co řekne český Ústavní soud, který má na stole ještě jednu stížnost ze Senátu. Jenže klíčoví hráči v EU už nepokrytě předjímají jeho verdikt – neboli dělají, jako kdyby nová smlouva měla co nevidět vstoupit v platnost.
Takže se předjednávají kandidáti na prezidenta Evropské unie (i v Praze byl emisar Tonyho Blaira) a evropského ministra zahraničí a nikomu nezáleží na tom, že oba posty existují jen ve smlouvě, která neplatí.
Daily Telegraph včera citoval z důvěrného memoranda o přípravách na otevření unijních ambasád po světě; první budou v New Yorku, Kábulu a Addis Abebě. Evropská diplomacie EEAS, jejíž budou součástí, se samozřejmě objevuje také teprve v textu Lisabonské smlouvy.
Vtlouká se nám do hlavy, že nemá cenu brzdit Lisabon, protože Sarkozy, Merkelová, Barroso a další velcí hráči do něj investovali příliš mnoho námahy a prestiže. Při takovém způsobu uvažování se ale všichni ti potenciální europrezidenti a ministři zahraničí jeví především jako další v řadě osobností, které by Václav Klaus svým váháním s ratifikací mohl osobně urazit. Kolik demokratů ještě dokáže uvažovat svobodně, eventuálně si z celé situace odmyslet Klause a dostat zdravý vztek na arogantní lamače pravidel?