Podle Nobelovy závěti se cena udílí tomu, kdo nejvíce působil pro sbratření národů, redukci armád a konání mírových kongresů. Jak lze už dnes posoudit Obamův podíl na sbratření národů, když třeba pro Pákistánce se stala Amerika nepřítelem č. 1?
Jak zhodnotit Obamův podíl na redukci armád, když z Iráku sice Američané odcházejí, ale do Afghánistánu přicházejí a bojují čím dál zarputileji? Jistě, dnešní realita si přizpůsobuje literu 114 let staré závěti. Dejme tomu, že Obama je skutečně novým Gorbačovem.
Pak si tedy vzpomeňme, že sovětský lídr Michail Gorbačov dostal Nobelovu cenu míru až v roce 1990 – pět let po svém nástupu do Kremlu, až po pádu berlínské zdi, v době, kdy bylo skutečně jasné, že přes své ideologické limity se dohodl s Reaganem a ukončili studenou válku.
Co je jasné u Obamy? Víme, že chce restartovat vztahy s Ruskem a že to myslí upřímně. Stačí to pro nobelovské blahořečení? Norský Nobelův výbor riskuje slavné nobelovské renomé.
Z posledních dvaceti let snese přísné měřítko jen cena za rok 1998. Pár let poté, co byli oceněni John Hume a David Trimble, se skutečně dalo říci, že v Severním Irsku je mír.
Ale co se dalo říci po ocenění Jásira Arafata? Že měl dobrou vůli a že Nobelův výbor, odkojený protestantskou morálkou, na to skočil? Nic proti dobré vůli, ale sama o sobě k blahořečení nestačí ani v případě Baracka Obamy.