Každý z nich může mít po ruce nějaké důvody pro svou podezíravost – když Topolánek slyší slovo loterie, dost možná mu hlavou blikne Tlustý. A při té příležitosti dává nikoli poprvé bezděky najevo, že jako premiér této země neměl v rukou moc. Hušák zase viní z nekalostí finanční skupinu Penta a při té příležitosti tvrdí, že to stát žadonil o Sazka Arenu. "Přišli, abychom jim pomohli vyřešit tu ostudu před mistrovstvím světa v roce 2004," říká a jako správný politik neprozrazuje, kdo přesně.
Možné to je, odpovídalo by to velkopanským zálibám našich politiků i symbiotickým vztahům, jaké mají se zdejšími velkými firmami. Ale nepřestaneme se tomu divit, dokud se nezačneme divit tomu, jak si stát představuje financování sportu. Nějak se nechal přesvědčit (kdy? kým?), že se má postarat o obživu sportovních svazů. Dělá to tak, že je nechává participovat na Sazce. Takže má de facto zájem na tom, aby Sazka vyráběla z co nejvíce lidí gamblery, aby jí nikdo příliš nekonkuroval a aby kontrola ministerstva financí nebyla příliš striktní. Silnému manažerovi Sazky to nejen vyhovuje, ale chce i víc: stát by prý měl sportovcům vracet daně a odvody, které od nich vybere. Daně ale platíme všichni a všichni vesměs považujeme svou činnost za užitečnou a hodnou podpory. Taková myšlenka se může zrodit jen ve světě sportovního hazardu.
WEISS: Sport, hazard a stát žijí v nemravné symbióze
Konkurenti nemohli nechat lidovcům jejich novou hračku, boj proti hazardu, dlouho pro sebe. Záhy v sobě objevil bojovníka proti Sazce Mirek Topolánek. Šéf Sazky Hušák kontruje příslušně neuvěřitelnými rozhovory.