A to ten, že šlo o ukázku klasického evropského mlčení o podstatných věcech. Těch věcí, o kterých je slušné mlčet, je totiž v Evropě hodně. Kdo se rozhodne prosadit odmítnutou euroústavu tak, že ji přepíše do nesrozumitelna, má o tom mlčet. Vztah německých politiků k Lisabonské smlouvě je jiný v tom, že jejich moc v unii zvyšuje, zatímco naši snižuje, o čemž je radno mlčet.
Nicméně kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby byl Lisabon v Německu předložen referendu – o tom je dobré mlčet stejně jako o tom, že německý ústavní soud posvětil Lisabon jen s velkou štítivostí.
Snad právě proto vegetuje v Bruselu bez námitek Vladimír Špidla, nadaný schopností mlčet. Kupodivu ji odloží, aby zkritizoval Klause za to, že s ním neměl švédský premiér snadnou řeč. O tom by snad právě on mohl pomlčet. Jiní by mohli vyprávět.
WEISS: Evropské mlčení o důležitých věcech
Na česko-německém fóru se naváželi do prezidenta Klause hlavně Češi, věrni svému zvyku vyvážet spory do ciziny. Němci vědí, kdy je prozíravé mlčet. Ale je možný i jiný pohled.
