Předsedovi ČSSD se nové votum z nějakého důvodu nehodilo - a premiér přece do funkce nenastupoval proto, aby se s předáky stran hádal o nepodstatné věci.
Anebo že by hlasování o důvěře zas tak nepodstatné nebylo? Záleží přece na tom, o co vláda ještě bude usilovat a kdo ji předem vybaví pravomocemi k tomu, aby mohla konat. Pokud by například Fischerova vláda stihla vyhlásit vítěze ekologické superzakázky, je vysoce pravděpodobné, že diskuse o zakázce, jejím průběhu a vítězích nás bude zaměstnávat ještě roky. Bylo by vysoce žádoucí mít stanoviska stran a politiků takříkajíc zaprotokolovaná v parlamentní rozpravě - a před hlasováním o důvěře bývá obvykle nejvzrušenější a tedy nejpřehlednější.
Kdekdo se rozčiluje, jakým právem si prezident dovoluje zdržovat ratifikaci Lisabonské smlouvy. Ještě naléhavěji bychom se ale mohli ptát, koho zastupuje premiér, který z ratifikace smlouvy, jež mnohonásobně přežije jeho mandát, dělá úhelný kámen vztahu České republiky k Evropě. Říká to na základě legitimity vyjednané pro něj na jaře, nebo s tímhle stanoviskem souhlasí partajní šéfové i teď?
Jan Fischer o to nežádal, nicméně skutečnost, že už se nebude muset do sněmovny obtěžovat pro důvěru, je jasným znamením jeho rostoucí síly vůči šéfům stran.