Monetární politika naproti tomu rodinný ekvivalent nemá. Proto je svalování veškeré viny za hospodářský propad na hamižné bankéře, případně na Bushe, Topolánka a Zahradila, lákavé, avšak zavádějící. Vypadává nám totiž podíl monetární politiky, a ten mohl být značný.
Mnoho odborníků se domnívá, že americká monetární politika byla v posledních letech příliš měkká a že by bez ní nemohla nabýt takových hrozivých rozměrů realitní bublina (peníze se někam musely vrtnout) ani škody z riskantních finančních nástrojů (operace s nimiž vyžadují ultranízké úrokové míry).
V posledních letech se chovala nepochopitelně i cena ropy. V živé paměti ještě je – nebo by mělo být – jak v roce 2008 analytik Goldman Sachs předpovídal ropu za 200 dolarů za barel, aby během pár měsíců předpověď změnil na 20 dolarů. Zjevně věděl úplně všechno kromě toho podstatného. Dnes opět globální ekonomika díky protikrizovým opatřením čvachtá v penězích, ale v brzký start hospodářského růstu, a tudíž v růst poptávky po ropě, nikdo nevěří. Přesto její cena během pár měsíců stoupla na dvojnásobek. Částečně je to způsobeno poklesem dolaru, ale částečně třeba i tím, že se peníze opět musí někam vrtnout. Takže je možné, že jsme se navzdory teatrálním globálním fórům o nové regulaci trhů v tom podstatném nepoučili.
WEISS: Černé zlato coby důkaz naší nepoučitelnosti
Fiskální politika je v jistém smyslu prostá – podléhá stejným zákonitostem jako každý rodinný rozpočet. Nemůžete dlouhodobě utrácet víc, než vyděláte. Než se zadlužíte, máte vědět, jak dluhy splatit. Rizika porušování těchto pravidel každý, kdo není zaslepený, dobře chápe.