Lidovky.cz

ŠTINDL: Kvůli čemu jsem 'zvonil klíči'?

Názory

  9:35
Na tomhle místě by se každý týden měl objevovat... ehm... (zvuk kladívka poklepávajícího na základní kámen)... můj blog! Idea je taková, že v něm budu glosovat věci, které si během toho týdne přečtu v novinách a činit tak s … ehm... ehm... pronikavostí a ostrovtipem hodnými této prestižní adresy.

Zvonění klíči foto: ČTK

Aby se tak mohlo stát, je ale nutné si nejdřív nějaké ty noviny přečíst, k čemuž se jeden občas těžko dostane, když v jedněch dělá a valí se na něj jedna neodkladná povinnost za druhou (viděli jste mimochodem na Youtube to video, kde roztomilý hrošík, rozdupne roztomilému králíčkovi košíček s laskominkami? K sežrání. Prostě k sežrání). No nic. Pro začátek to mediální pozorovatelství vezmu trochu zlehka.

Ondřej Štindl čte noviny

Nicméně jsem vypozoroval, jak často se v novinách a v internetových diskusích objevuje obrat "zvonit klíči". Především ve větách typu "proto jsem před dvaceti lety klíči nezvonil(a)", jimiž lidé projevují znechucení poměry obecně nebo nějakou konkrétní věcí – třeba poplatky ve zdravotnictví. K tomu si dovolím mít dvě připomínky.

Je spousta věcí, kvůli nimž jsem v tomto smyslu klíči nezvonil. Nezvonil jsem jimi například proto, aby v každé druhé hospodě řvalo nějaké blbé rádio, nebo aby na úřadě X seděla osoba Y. Přiznám se ale k jednomu – moje představy toho, zač zvoním, byly v okamžiku zvonění značně vágní. V zásadě se omezovaly na touhu, aby skončil režim a já mohl vést svobodnější život, nic moc dalšího jsem v tu chvíli neřešil.

Docela mě překvapuje, do jak velkých detailů měli svoje vize promyšlené ti, kdo zvonili kolem. Smekám před všemi těmi prognostiky a politology. Na druhou stranu – můžu kvůli té své tehdejší ideové a programové nevyhraněnosti na těch pár týdnů vzpomínat bez stopy hořkosti.

A ještě k tomu zvonění. Je zvláštní, že si snad skoro nikdo neuvědomuje jak je ta věta "kvůli tomuhle jsme klíči nezvonili" svým způsobem legrační. Jakou zvláštní váhu či autoritu má prostá skutečnost, že v sobě někdo našel sílu zazvonit klíči, jeho slovům dodat? Když někdo řekne třebas: "Kvůli tomuhle jsem patnáct nedlabal zubní protézou mrtvého spoluvězně tunel ze sklepení kartouzy Stavangerské a nebloudil dalších patnáct let tundrou a neživil se lišejníky a nedojedky po vlkodlacích," zaslouží si ten člověk přinejmenším uctivě vyslechnout a vyjádřit účast. Ale zvonění klíči? Asi bychom se měli trochu víc snažit. Jinak na sebe začnem příště vytahovat sentence typu "tak tedy kvůli tomuhle jsem se za uchem nedrbal, to mi teda věřte".

Jinak toho byla spousta v těch novinách – dějiny duněly vůkol. Neměli bychom ale zapomínat na bobry, klamou tělem, grázlíci jedni roztomilí, ale dáte jim trochu prostoru a hned začnou škodit. Hezky to minulý týden shrnul popisek u fotky na první straně Práva: "Bobři nedělají problémy jenom uvnitř hrází. Bez pardonu likvidují i vzrostlé stromy." Vyjadřuji na tomto místě odhodlání se do těch novin příští týdne pustit. Rozcupovat tu hromadu a vstřebat všechna písmenka. Bez pardonu a nemilosrdně – jak vyspeedovaný bobr.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.