Tak se to možná dělá v demokracii, ale ne v EU. Což neznamená, že by se Blairovi nedostalo slov podpory – například od jeho stranického kolegy, britského ministra zahraničí Davida Millibanda. Pro něj je to ovšem jen cesta, jak dát najevo, že on je zde k dispozici pro funkci euroministra zahraničí.
Kdepak, v Evropě se to dělá jinak. Vyrojí se řada kandidátů a média zoufale hledají způsob, jak je čtenářům přiblížit ve dvou větách, z nichž by bylo zřejmé, proč je má reprezentovat právě on ("postrádá sice charisma, ale posílil postavení Holandska na mezinárodní scéně a nosí brýle jako Harry Potter").
Ti jsou ale zpravidla určeni do rolí obětovatelných vyjednávacích položek. Když se všichni navzájem vystřílí, objeví se nějaká konsenzuální figura, která měla do té chvíle pusu na zámek.
Najednou všichni zjistí, že belgický premiér je vlastně ideální, a hlavně si při tom dávají pozor, aby nepopletli jeho jméno.
Náš výběr eurokomisaře tuto politickou kulturu věrně odráží. Strany tam pošlou někoho, koho chtějí odměnit nebo se ho zbavit, a nějací naivkové, kteří se nominovali sami, k tomu vytvoří iluzi výběru.
Stejným způsobem budou vybráni nám naprosto neznámí eurokomisaři z jiných zemí. A budou nám vládnout.
