Fakticky jde jenom o takovou prkotinu. Daniel Kaiser v sobotních LN publikoval rozhovor s Vladimírem Mlynářem, v současnosti poradcem premiéra Fischera. Řeč šla o všem možném mimo jiné taky o vládních plánech v energetice a o tom, zda je vhodné, aby se Mlynář v téhle věci jakkoliv angažoval vzhledem k tomu, že jeho celoživotní kamarád je lobbista zaměřený i na tuhle oblast.
Zpovídaný reagoval podrážděnou protiotázkou co jako tedy má dělat. Daniel namítl, že je možné "přátelství zmrazit". Tím mě dostal. Po určitou dobu jsem si s termínem "zmrazit přátelství" hrál, dalo by se dokonce říct, že jsem s ním skotačil.
Jednak představa, že přátelství je možné vypínat, zapínat, zmrazovat a rozmrazovat mi přišla trochu svérázná. Zároveň ale nabízí spoustu konverzačních inovací. "Co, že jsi tak přešlej?" "Ále Honza to se mnou zmrazil." "Si to tak neber, on přece vždycky rychle rozmrazí?" Nebo: "Ahoj Milado, se dneska trochu zdržím, budeme s Alešem rozmrazovat."
ODS bude mít kongres, dobrá záminka psát o občanských demokratech a jejich kongresech, je to totiž nesmírně vzrušující téma... Čtvrteční Hospodářské noviny otvírák uvozují titulkem: "Topolánek: Buď já, nebo úpadek ODS".
Někdy mám pocit, že různé varianty téhle sentence poslouchám celý život: "Myslíte si, že to se mnou za moc nestojí? Fajn, za moc to se mnou nestojí, ale jestli tady nebudu já, přijde místo mě tak veliký grázl, že budete koukat."
Snad nemá ten Topolánek třeba ještě pravdu...
Pořád někdo vstupoval do strany, aby místo šéfa nedostal někdo ještě horší. Po revoluci zas jeden volil lidi, o kterých si nemyslel nic moc pěkného, jenom aby zabránil nástupu těch ještě horších. O prezidentovi Jelcinovi bylo známé, že vyhrožování tím, kdo by mohl přijít místo něj, bylo jeho v podstatě jediným argumentem při vyjednáváních o čemkoliv. No a Jelcin odešel a místo něj skutečně přišel někdo ještě horší (alespoň pro nás). Nakonec má ten Topolánek ještě třeba pravdu a to je na tom všem asi největší otrava.
Právo ve středu psalo o bývalém šéfovi Socialistického svazu mládeže a tajemníkovi ÚV KSČ Vasilovi Mohoritovi. Citovalo týdeník Euro, podle nějž VM teď pracuje v Londýně jako myč nádobí. Nějakou dobu měl prý pokoj v bytě, kde žilo několik Čechů včetně kamaráda autora článku v Euru. Pak se zas odstěhoval.
Držky
Týdeník popisuje Mohoritovu dráhu od režimního papaláše, jenž se na konci komunismu snažil prosadit s jakousi platonickou perestrojku, přes porevolučního poslance, velmi bohatého podnikatele s ne zrovna veselým osobním životem... a teď tohle.
Pokládám v té souvislosti sám sobě matku všech blbých otázek: Jak se cítíte? Sám si i odpovím: Všelijak. VM nepochybně patřil do skupiny lidí, pro něž jsem zamlada používal souborné pojmenování držky. Ve společnosti existuje rozšířený a oprávněný pocit, že tyto držky za to, čím byly před listopadem, nezaplatily, mnohdy si dokonce i polepšily.
Zpráva, že stárnoucí příslušník té skupiny myje v cizině nádobí by proto jednoho měla docela potěšit, já ale nějaké velké uspokojení necítím. Přál bych mu, aby to co teď dělá (jestli to skutečně dělá), nebylo ilustrací jeho ztroskotání, ale jeho prozření. Představuju si Vasila Mohoritu jako svobodného člověka, který si žije v tom svobodném velkoměstě, osvobozený a odstřižený od toho světa, který vytvářel, a jehož byl zároveň spolutvůrcem, od ambicí a materiálních tužeb.
Daleko, sám a se vším srovnaný?
Postarší myč nádobí si v klidu užívá radostí, jež jsou v Londýně dostupné i chudým – jít se podívat do Tate Britain na Turnera a Blakea, courat se kolem Regentova kanálu, vyvalit se na trávu v parku v Greenwichi, když je pěkně, třeba si číst nebo koukat po holkách, cítit mořský vzduch v době přílivu. Daleko, sám a se vším srovnaný. Nevím, jestli je to pravda, jestli je to možné. Ale bylo by to pěkné.
