Ráda bych přidala svůj střípek do mozaiky vzpomínek na listopad 1989. V té době jsem byla studentkou prvního ročníku Filosofické fakulty UK. Záhy po 11. listopadu se ve vestibulu stanice metra Staroměstská objevil nápis: "My, studenti z roku 1968 jsme hrdí na své děti".
V kontextu čerstvého prožitku 17. listopadu mě tato věta velmi dojímala. Na demonstraci na Albertově a v bezprostředně následujících dnech jsem učinila přelomovou zkušenost – poprvé jsem okusila svobodu a poznala, jak je dobrá. Zjistila jsem, že si život bez ní už neumím představit.
"My studenti z roku 1968"…Náhle zřetelně vidím, čím bylo pro naše rodiče (a samozřejmě nejen pro ně) jaro 1968. Poprvé okusili svobodu a poznali, jak je dobrá. O pár měsíců později však zjistili, že tu mají "spřátelená vojska".
Když na ně dolehla normalizace v celé své obludnosti, stáhli se do soukromí. Své touhy však nepohřbili docela, štědře nám je přilévali k mateřskému mléku. Patří jim za to naše díky.
V kontextu čerstvého prožitku 17. listopadu mě tato věta velmi dojímala. Na demonstraci na Albertově a v bezprostředně následujících dnech jsem učinila přelomovou zkušenost – poprvé jsem okusila svobodu a poznala, jak je dobrá. Zjistila jsem, že si život bez ní už neumím představit.
"My studenti z roku 1968"…Náhle zřetelně vidím, čím bylo pro naše rodiče (a samozřejmě nejen pro ně) jaro 1968. Poprvé okusili svobodu a poznali, jak je dobrá. O pár měsíců později však zjistili, že tu mají "spřátelená vojska".
Když na ně dolehla normalizace v celé své obludnosti, stáhli se do soukromí. Své touhy však nepohřbili docela, štědře nám je přilévali k mateřskému mléku. Patří jim za to naše díky.