Až někam na konec se mi dostala slova, budu mu říkat "západního diplomata", člověka s nímž se znám léta, který má tu obrovskou výhodu, že je i není Maďar a o Maďarsku toho ví skutečně hodně. V té větě hovoří o "gulášovém komunismu", který Maďaři vyměnili za "gulášový kapitalismus" a ten teď končí, protože na něj Maďarsko nemá.
V "gulášovém kapitalismu" nežili jen Maďaři, žili jsme v něm v té naší postkomunistické střední Evropě my všichni. Dvacet let jsme projídali "státní majetek", který nám v lepší či horší podobě tady po komunismu a po Masarykovi a po císaři pánu zůstal. Prodávali všechno, co bylo možné zahraničním investorům prodat, nechali je tu investovat a míra zahraničních investic se uváděla jako stejně důležité měřítko úspěšnosti země, jako rozpočet, inflace, růst platů.
Omámení prodejem sami sebe a všeho kolem jsme přestali zkoumat, kolik investujeme my sami, přestali jsme budovat naše vlastní firmy, vzdali jsme se ambice hrát ve světě kolem nás alespoň tu úlohu a roli, která nám přísluší. Hrdiny naší doby se nestaly ČEZ, PPF, Student Agency, abych aspoň tři "naše" firmy, jež nám tu ještě zbyly a které přesahují naše hranice, ale "zahraniční investice".
Protože zahraniční investice se na rozdíl od těch domácích, které musíte vytvořit a dokonce ušetřit a pak navíc investovat, nedej bože dokonce i do zahraničí, dají projíst. A protože se dají projíst, dostávají tito investoři ještě úlevy oproti těm našim domácím, což je, když se nad tím zamyslíte do důsledků, opravdu zvrhlé.
Vstoupili jsme do druhého, pro některé země, jako třeba Maďarsko, už třetího roku ekonomické krize. Namlouváme si, na základě vybraných a hodně zmanipulovaných čísel, že už to krizový rok nebude. Je to věštění z neprůhledné koule, jako už dva roky všechno, co se globální, evropské, české, prostě ekonomiky týká. Na minulý rok jsme si půjčili, půjčujeme si i na ten, co přišel. Celá Evropa, až na několik výjimek celá naše západní civilizace si půjčuje na život, který vedeme.
My v našem "gulášovém kapitalismu" jsme to zkombinovali s naší "privatizací" a "zahraničními investicemi". Může se nám ale v tomto roce stát, že naše krize neskončí, nikdo už nám nebude chtít půjčovat, nové zahraničí investice nebudou. A nastane hodina těžké zkoušky, nejtěžší za posledních dvacet let. Ta zkouška se bude jmenovat volby a budeme je mít v té naší postkomunistické střední Evropě úplně všude. Bude to zkouška, jestli tu máme demokracii, svobodu a v některých ohledech tvrdý kapitalismus jen proto, že se nám v něm daří lépe, než za předchozího komunistického systému. Nebo zda si té svobody skutečně vážíme natolik, že ji neprodáme ani za "guláš".
Maďarům se dnes daří v některých ohledech skutečně hůř, než za Kádárova komunismu. Když jsem dělal rozhovor v Budapešti s trochu pomateným činovníkem fašistů z Jobbiku, což je zkratka Hnutí za lepší Maďarsko, říkal jsem si, že je dobře, že tady v Česku takovou stranu nemáme. Protože by se našlo určitě dobrých deset, patnáct procent Čechům, kdybychom byli ve stejném srabu jako jsou Maďaři, tak klidně i procent dvacet, kteří ji budou volit. Ostatně, těch deset až patnáct procent českých voličů, co to i v dobrých dobách házeli českým komunistům, nejsou o nic lepší. Jsem zvědav, kolik jich bude letos, kdy Paroubek je od nich často už k nerozeznání.
Shrnuto a podtrženo, mám o náš gulášový kapitalismus, gulášovou demokracii, gulášovou svobodu, gulášové evropanství docela strach. Přichází možná totiž doba, kdy už guláš nebude. Tedy pokud za něj tu naši demokracii, svobodu a Evropu neprodáme.