Dvě nesourodé poznámky k odchodu Ivana Medka. Síla hlasu. Nevím, jak to tehdy české redakce zahraničních stanic (hlavně Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky) dělaly, ale od oficiálních českých audiovizuálních médií se na první poslech lišily i tónem svých moderátorů.
Mohli byste nějakým technologickým postupem vyrušit z jejich nahrávky veškeré významy slov, a stejně byste hned poznali, že to není Hvězda ani Praha.
Tvrdit, že samotný témbr hlasu může být více nebo méně pravdivý, je na první pohled nesmysl. Ale tak nějak to bylo. Jak mohly stanice odkázané na výběr z daleko menšího rezervoáru profesionálů takhle zahanbit hlásné trouby domácího režimu vybavené veškerými prostředky? Snad že bylo v tom tónu méně předstírání.
A hlavně byl ten tón nevyhnutelně svázaný s obsahem. Od komentářů k Jakešovu nejslavnějšímu projevu si už nikdy neodmyslím hlas Karla Moudrého.
A hlas Ivana Medka od zprávy o incidentu, který se koncem 80. let odehrál u Karlova mostu, kde se (tehdy) mladého disidenta Standu Pence pokusila napadnout dvojice estébáků, ale okolostojící občané jim to znemožnili a estébáky zahnali na útěk.
Byl to neslýchaný průlom do dosavadní představy automatické všemoci státního aparátu a nevídaný příklad malého zázraku, normálního chování. "Konečně bylo jednou pár správných chlapů na správném místě. Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň" – takhle mi ta slova znějí v paměti.
Právě díky Medkovu hlasu bylo na termínu oficiální propagandy "štvavé vysílačky" něco nechtěně trefného – člověk ho přijal za svůj ne s ironií, ale s hrdostí, podobně jako si kdysi osvojili nadávku za své pojmenování kubisté. Dnes by samozřejmě byl Medek v redakci pokárán za nepřijatelné směšování komentáře se zpravodajstvím.
Síla paměti
V jednom rozhovoru z roku 2003 Ivan Medek přiznal, že literární dílo jeho otce by asi ani ve svobodných poměrech nezůstalo živou součástí literatury, ale mrzí ho, že o tom komunisti rozhodli svou zvůlí, že mu "nebylo umožněno odejít přirozeně ze scény do polozapomenutí." Nesmělo být prostě zapomenuto; muselo přestat existovat i jako idea. To, co nepopiratelně jednou bylo, jako by nikdy nemělo být.
Obraz historické stoupy, do níž nenávratně padají lidské osudy, myšlenky a vzpomínky, vystihuje zlo totalitarismu lépe než veškerá dokumentace poprav, věznic a ekonomického zaostávání. Nikoli náhodou to západní autoři, kteří komunismus nezažili, neumí postřehnout, a kdo to nechápe, tomu nevysvětlíte, proč považujete náš komunistický režim za tak hrozný, byť se třeba později už nedopouštěl takového fyzického teroru jako některé diktatury.
To, že tohle propadliště dějin nezvítězilo, že si člověk může udělat sám pro sebe obrázek, nakolik trvalé je dílo Rudolfa Medka, a že může veřejně ctít takové osobnosti, jako byl Ivan Medek, zůstává velkým zadostiučiněním našich životů.
