Trochu bych si to chtěl srovnat a taky nějak přispět té propagaci, že... (ty lístky si fakt kupte a pošlete i strýce). A zaujímat pořád nějaká stanoviska a pak o nich blogovat může taky být docela otročina. Takže na tomto místě budu čtyři týdny psát o Antonínovi Rusnákovi. Občas se dívím, kde se ve mně asi vzal, hnusák jeden charismatická. Ale možná by bylo lepší zrovna tohle nevědět...
Část první: Početí
Někdy v druhé půli devadesátých let jsme s pár kamarády šli do kina na Scorseseho Casino, ze sálu jsme vycházeli docela rozjetí (Goodfellas jsou sice lepší, než Casino, ale stejně...). Pochopitelně jsme ještě někam pokračovali, pochopitelně jsme pak u stolu nadávali na český film - nadávat na český film se dá skoro vždycky, dneska už mi na to někdy chybí energie, tehdy jsem jí byl plný. Padla řečnická otázka: o čem by asi tak mohl být český film, který by se odehrával v 70. letech - tak jako Casino - a byl i podobně ostrý.
Nějak mi ta otázka uvízla v hlavě, bydleli jsme tehdy na okraji Prahy a já trávil hodně času po autobusech. Když už člověk musel viset na té tyči, bylo fajn mít o čem přemýšlet. Takže jsem přemýšlel (dát do titulků poděkování Dopravnímu podniku hl. m. Prahy jsem ale zapomněl). Napadlo mě, že analogií Scorseseho mafiánů 70. 80. let by mohli být estébáci. Nechtělo se mi ale vymýšlet nějaký historický a politický epos, obraz života a doby, potřeboval jsem něco jednoduššího, sevřenějšího, kde by politika byla až někde vzadu, pokud vůbec.
POUTA teaser from Bionaut Films on Vimeo.
Nezahltit historickými motivy
A pak se mě mezi dvěma zastávkami (Lihovar a Pobřežní cesta, ale možná taky kecám) v mysli zničehonic a bez většího úsilí složila ta situace: ženatý disident chodí s milenkou do kamarádova bytu, jenomže kamarád je agent StB a uvědomí o situaci svého "řídícího orgána" a ten estébák se do toho aranžmá z jakýchsi osobních důvodů hodně drsným způsobem vloží (tehdy jsem ještě nevěděl, že se bude jmenovat Antonín Rusnák). Představoval jsem si to jako svižnou a krutou grotesku, antitezi všech těch zdánlivě laskavých obrázků, tehdy unisono a nekriticky oslavovaných. Pohrával jsem si s myšlenkou, že by ti tři pánové (nebo alespoň dva z nich) mohli tu dívku nakonec společnými silami sprovodit ze světa, že by ten příběh mohl končit podobně jako Drazí zesnulí od Evelyna Waugha, kde hrdina a jeho sok v lásce spolu spálí tělo jejich milované v krematoriu pro psy.
Z těch původních záměrů toho - kromě základní situace - moc nezbylo, Pouta mají k duchu, tématům i formě Scorseseho gangsterek, nakonec docela daleko. Věřím, že to není cynický film, možná trochu krutý a groteskní a dost temný, ale ne jenom takový. Možná proto, že potřeba vymezit se proti módě laskavých obrázků stačí jako motiv pro novinový článek, ale pro psaní scénáře si jeden asi musí najít trochu hlubší zdůvodnění (zvlášť, když šance na nějaký finanční prospěch je v daném okamžiku iluzorní). Hlavně ale proto, že Antonín Rusnák nebyl počat až v tom autobuse, potichu mi klíčil v hlavě už o hodně dřív.
Asi to bylo někdy v půli osmdesátých let, době, kdy jsem končil gymnázium a potom rok pracoval. Před světem kolem si připadal obnažený a vnímal ten svět zjitřeně a dvojace - jako ubíjející a šedý na povrchu a tajemný a pohlcující vespod. Někdy to tajemství v krátkém okamžiku problesklo, třeba ve vyplašeném pohledu Jurije Andropova, který jako by se na pražském letišti nedíval do kamery filmového zpravodajství, ale do hlubin smrti, v náhodně vyslechnutých slovech, v naprostém tichu, které člověka někdy zalehlo při dlouhých výšlapech za město, jimiž zabíjel čas, který měl strávit ve škole, v morbidní kráse, jež se občas ukázala v nočních ulicích nebo žluté páchnoucí mlze nad severočeskými kopci. V potřeba a touha uniknout, které jsem tehdy vnímal a o roky později vložil do srdce třem filmovým postavám. Juvenilní deprese jsou asi hodně tuctová věc, ty svoje má každý sklon vnímat jako něco unikátního...
Základ příběhu Pout jsem nějakou dobu nosil v hlavě, nezávazně o ní mluvil s jedním filmovým režisérem. Pak jsem nastoupil do novin a na psaní mimo pracovní dobu přestal pomýšlet, respektive jsem na něj tak nanejvýš pomýšlel, schopen jsem ho nebyl. Po třech letech se ale objevila spousta urgentních důvodů z deníku odejít. A najednou se mi v hlavě udělalo místo a taky jsem potkal lidi, kteří mě povzbudili, abych se do toho scénáře pustil, protože vlastně proč ne. Možná to taky byl projev nastupující krize středního věku - v tom případě bych měl být vděčný za to, že na sebe vzala podobu tak mírnou a v zásadě neškodnou. Někdy na podzim 2001 jsem zasednul k počítači odhodlán začít, příběh jsem dopředu nijak zvlášť promyšlený neměl, tu cestu jsem viděl nanejvýš k první zatáčce, vydrželo mi to tak až do konce první verze (taky byla dost otřesná). Docela jsem se toho "tvůrčího procesu" hrozil, takže jsem jeho začátek oddaloval přemýšlením o mottu. Vzpomněl jsem si na sugestivní čtyřverší Jana Zábrany, z jednoho z deníkových záznamů v knize Celý život, hned jsem získal důvod tu knihu dlouze hledat a pak v ní dlouze listovat, dokud jsem ty verše nenašel. Do klávesnice jsem pak obřadně vyťukal: "Viděl, jak si ho měří shora / oko nedočkavého orla. / Viděl sám sebe jako štěně / pod okem bloudit opuštěně." Líbilo se mi to.
(pokračování příště)
