Lidovky.cz

PEŇÁS: Pochod Českých dětí aneb Muž bez uší

Evropa

  9:33
Kdybych měl v nějakém dotazníku vyplnit kolonku politické přesvědčení, pravděpodobně bych tam "monarchista" nenapsal – vlastně bych měl velký problém tam cokoli napsat. Ale na tradiční Tříkrálový pochod "monarchistů" chodím už léta pravidelně, spolehlivě a rád.

Hlouček věrných foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Vždy se u toho dobře pobavím a to je na začátek roku hlavní. Plním si tak, aspoň v ty první dny, novoroční předsevzetí "Nulla dies sine gaudio" čili Ani den bez legrace.

Bývá to slavnostní pocit, kráčet mrazivým lednovým odpolednem vzhůru Václavským náměstím k Myslbekově kobyle a již zdálky patřit na ten hlouček statečných soudruhů, kteří se tam navzdory zimě, ba posměchu opět věrně sešli. Ano, již je vidím, ty tváře životem zase o rok více omleté, ty muže i ženy ideálně naladěné, ty podivíny a cvoky zjevné i titány ducha nesporné. V čele toho seskupení, jež obvykle čítá takových šedesát aktivních osob plus kutálku, se pohybuje můj dávný přítel Petr Placák, spiritus agens oné věci, o němž si také myslím, že to celá dělá víc pro zábavu svou i svých přátel, i když on navenek předstírá, že nikoli, že věc myslí zcela vážně. Ale prozradí ho vždy chechtot, jenž u něj co chvíli propuká.

Petr Placák

Pochod má již svá ustálená pravidla. Kolem třetí hodiny se první či druhou sobotu v lednu shromáždíme u svatého Václava, chvíli postáváme a zdravíme se, někdo monarchistickými hesly, někdo – třeba já – spíše zdrženlivě. Pořadatelé rozdávají žluté prapory s černým vyobrazením císaře Františka Josefa, jenž je patronem pochodu, byť ještě oblíbenějším panovníkem je Ferdinand I. Dobrotivý, neboť ten se nám pro svou vlídnou, mírnou, v jistém smyslu naivní, avšak nikoli hloupou, povahu jeví obzvláště sympatickým. Petr také před časem zavedl Cenu Ferdinanda Dobrotivého, kterou obdržely významné osobnosti našeho kulturního a společenského života: jmenuju zde např. Ivana M. Jirouse, knížete Schwarzenberka, Petrušku Šustrovou, pátera Františka Líznu a další. Letos ji obdržel básník Jindřich Tockstein. Ve zdůvodnění se praví, že "o nic neusiluje, nic nežádá, nemá žádný majetek. To samo o sobě už stojí za ocenění." Zajímavé na něm rovněž je, že nemá ani uši. Kdysi dávno si je totiž obě(!) uřízl. To bylo tak, že v dobách veselého undergroundu se k němu dobývali esenbáci, pan Tockstein se zavřel v kumbále a oni ho vyzývali ať otevře. On na to, že ne a jestli nedají pokoj, tak si uřízne uši. Esenbáci nevěřili a dál bušili na dveře. Básník skutečně hrozbu splnil, načež otevřel. Jeden esenbák prý omdlel, druhý se pozvracel. Museli pak ušetřovat hned tři lidi. Tak takový je letošní laureát. Bohužel jsem ho nevyfotil, viděl jsem ho až večer na slavnosti v Baráčnické rychtě, kde jsem měl celou dobu zamlžený objektiv. Koupil jsem si tam aspoň jeho brožovanou sbírku básní Tancovala liška s volem, kterou mu vytiskli přítelé. Ocituji z ní pár pěkných veršů: "V místnosti ve vaně / zdá se mi o laně / hodně rád si vymejšlím / sám sebe konejším / do vokna s mřížema / narazil jsem lyžema / vod tý doby neližuju (sic!) / jiný pikle přesto kuju".

Transparent

Pochod začíná zpěvem pěti slok státní hymny Zachovej nám Hospodine, k čemuž pořadatelé rozdají papíry s textem, neboť přiznejme si to, soudruzi, více než první sloku (a to ještě bůhví) zná jen málokdo. Zpěv doprovází hudební doprovod, tentokrát to byla velmi slušná kapela, zažil jsem i opravdový šraml, jednou sehnal Petr nefalšované funebráky, kteří vypadali jako z nějakého bizarního cirkusu, jindy přišla jakási francouzská anarchistická kapela, která hrála cosi jako balkánské disco, jenže když zjistili, že jde o monarchistickou demonstraci, zhrozili se a odmítli hrát, zbabělci. Před pár lety kdoví kde také sehnal Petr k obveselení publika, zvláště pak dětí, pána s oslem a kozou. Tradičně se účastní také jogín Mokšanand alias pan ing. Miller (měli jsme s ním na Silvestra rozhovor), letos jsem ho nějak neviděl. Také tam chodil jeden zvláště odhodlaný přívrženec monarchie, který si vždy zul boty a šel až na Hrad bosý. Tomu bych to letos nedoporučoval.

Při zpěvu hymny

Pak se vydáme na pochod, přičemž já se chtě nechtě ocitám vpředu a s praporem, který si v roztržitosti nechám opět vnutit do ruky. A protože už nevím, jak se ho zbavit, a protože bylo by mi trapné ho někam odhodit, počnu jím v čele průvodu vesele mávat. Lidé na Václaváku si nás buď nevšimají, nebo udiveně hledí. Turisté si nás fotí a občas se nějaký zeptá, co to má být. K pochodu se obzvláště dobře hodí píseň Za císaře pána a jeho rodinu, museli jsem vybojovat Hercegovinu. Já mám moc rád politicky ovšem velmi nekorektní sloky, v nichž se zpívá Támhle na strání schnellzug uhání / a na stráni tam jsou schování mohamedáni a pak Tyhle Turkyně, tlustý jak dýně (někdo zpívá svině)/ ty císařpán nerad vidí ve své rodině, přičemž tomu obsahu moc nerozumím, proč by je měl mít ve své "rodině", byť je jasné, že se tím myslí Dům habsburský, kam se přece ti Turci necpali, pokud nemyslíme Bosňáky, ale ti byli loajální, problém byl když už, tak se Srby, jak víme ze Sarajeva. Vůbec by ta píseň stála za rozbor a možná by se ukázalo, že to není úplně nejvhodnější píseň pro monarchistické účely. Kromě toho: já osobně proti Turkům samozřejmě nic nemám a když nebudou mít pitomé řeči, že Arménům nic neudělali, pak jsem snad i pro vstup Turecka do Evropské unie.

Na historickém náměstí

Na Staroměstském náměstí pod orlojem se obvykle zpívá všech osm slok té krásné, vždyť Josephem Haydnem zkomponované hymny, tedy včetně poslední, kde se slibuje věrnost následníkovi trůnu Ottovi Habsburskému, což je doplněno výkřiky Lepší Otto, nežli toto. Já si bezmála stoletého následníka velmi vážím, ale vlastně bych mu vstup na český trůn už ani nepřál. Kromě toho přece jen se ve mně republikán ve smyslu zastánce "res-publica" věci veřejné mírně ozývá, takže k tomu "toto" jsem jaksi loajální, proto volám jen "lepší Otto...nežli moto"

Přenechal jsem velení

Někde na Starém Městě pomalu začínám hledat skulinu, kudy se vytratit. Nenápadně někomu vnutím prapor a po anglicku zmizím. Vedení pochodu jsem symbolicky předal tomuto muži, který přebývá, jak už víme, v okolí Uhelného trhu a již několik let s píšťalkou a plácačkou jde v čele zástupu a rozhrnuje nám cestu. Náš pochod a sama idea přitahuje silné osobnosti. Pochod pak pokračuje přes Karlův most a Malou Stranu na Hrad, kde je za pokřiku Klausi vem spacák, přišel Petr Placák slavnostní řečí ukončen. Petr potom jako každý rok přednese prohlášení, v němž zopakuje, že právně České království nikdy nezaniklo a tudíž trvá a že až do dalšího propůjčuje správu nad Hradem poddanému Klausovi Václavovi s důvěrou, že v prostorách Hradu i v jeho okolí nezpůsobí větší škody na majetku. U toho už jsem letos nebyl, ale nepředpokládám, že by to tentokrát bylo jiné. Potom se jde do Baráčnické rychty v Nerudově ulici, kde den pokračuje lidovou veselicí.

Sv. Vít a cukřenka

Já jsem se na Rychtu ubíral večer, vybral jsem si horní cestu
přes Hrad. Katedrála byla celá stříbrná. Prašná věž připomínala cukřenku.

Hradní nádvoří bylo liduprázdné a zvláštním způsobem na něm duněly kroky, jaksi tlumeně a přitom zesíleně.

Propůjčený hrad

Na střechy Malé Strany a na tu ze stran sevřenou kotlinu Minor civitas pod hradištěm byl magický pohled. Bylo to jako by město prošlo galvanizací a jeho povrch se potáhl jemným stříbrným lakem. Scházel jsem pak Ostruhovou ulicí, která byla zcelá tichá a tmou a sněhem milosrdně přikrytá, že si člověk mohl představovat, že takhle ji viděl Neruda, Bondy, Karel Pecka, který tady také bydlel... Pak jsem uklouzl a natáhl se jak zralá hruška. Na Rychtě už bylo veselo.

Galvanizované město

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.