ČÁST DRUHÁ: Pojmenování
Pisatelé se čtenářům čas od času rádi svěří o hrůze, jež na ně padá z nepopsaného papíru nebo - dnes častěji - bělobou svítícího monitoru. Já se v tom nimrat nebudu, jenom konstatuju, že to všechno je pravda. Po uplynutí docela bolavé chvíle jsem se odhodlal a chtěl se pustit do psaní, a pak si uvědomil, že bych těm lidem měl nejdřív dát jména. Docela věda. U postav informátora a disidenta jsem při pojmenovávání stál hlavně o to, abych jím pro někoho nevytvořil neexistující spojení mezi nimi a nějakými konkrétními lidmi.
Řekl jsem si, že proto budou nejlepší jména hodně běžná a obyčejná. Skončil jsem u Pavla Veselého a Tomáše Sýkory ("ptačí" jméno mi pro disidenta přišlo příhodné). S tou holkou to šlo rychle - clara latinsky znamená "čistá", jako příjmení jsem jí bez nějakého hlubšího odůvodňování přisoudil Kadlecová. Ani u toho estébáka jsem se jménem nechtěl nějak okázale čarovat, pokřtil jsem ho na Antonína, to jméno - nezkráceno na familiárního Tondu (v jednu chvíli jsem ho proto nechal zakřičet "Jmenuju se Antonín, tak mi tak, kurva, říkejte!") pro mě zní vážně obřadně. Příjmení jsem mu hledal slovenské nebo československé, myslel jsem si tehdy, že pokud by se náhodou scénář natáčel, našel by se pro postavu tohohle ostrého hocha představitel spíš na Slovensku nebo v Polsku než v "knedlíkovém" Česku (mýlil jsem se v tom). Hledal jsem takové, které by nezněl jako to, co Pražáka napadne jako první, když má vymyslet slovenské příjmení. Vzpomněl jsem si na hokejistu, který hrával za národní tým plus mínus v době, kdy se příběh filmu odehrává. Jmenoval se Darius Rusnák (tím křestním jménem si nejsem jistý na sto procent, ale skoro). Takový tmavovlasý bojovný chlapík (nebo taková je moje vágní vzpomínka, hokeji toho zas až tak moc nedám), podobně jsem si tou dobou představoval Antonína. Pochopitelně nakonec vypadá jinak a je to dobře.
První verze scénářů často stojí za starou bačkoru, alespoň v mém případě. To jsem tehdy naštěstí nevěděl, stejně jako jsem naštěstí nevěděl spoustu dalších věcí. Jinak bych se jich asi lekl a pustil všechno k vodě. I v čase toho strašně klopotného začínání, ve mně ale každý kontakt s Antonínem něco spouště. Zatímco s ostatními jsem se mořil, jeho repliky mi v hlavě naskakovaly lehce, až jsem si někdy připadal, že píšu podle diktátu. Zároveň se ale ten chlapík vybarvoval jinak než jsem měl původně v úmyslu. Viděl jsem ho jako postavu svým způsobem nekomplikovanou - nesnesitelně namyšlený "king", kterého baví hrát si s ostatními z pozice moci. Z rodícího se textu ale vyskakoval někdo jiný. Možná ještě nebezpečnější, horší, zároveň ale tragičtější, kdo si text uzurpoval pro sebe, na nic se neptal. Nerozuměl jsem mu, jeho motivům taky moc ne. Nějak jsem ale věřil, že to, co ze mě do počítače padá je ve vztahu k němu nějakým způsobem pravdivé. Já jenom ještě nevím jak přesně. Lekal jsem se ho a toho, že mě jde tak lehce právě tenhle chlapík, jemuž se, troufám si říct, v ničem nepodobám nebo alespoň doufám. Bylo pár pasáží, které když jsem si přečetl, mi připadaly dobré, ale vědomí autorství mi zrovna dobře nedělalo. Když jsem se dostal ke psaní scény, v níž se odhalí, nevěděl jsem, co vlastně má odhalit. Docvaklo mi to zase v autobuse, trochu jsem přitom nadskočil. Antonín Rusnák pro mě začal dávat smysl.
Dneska už mu snad rozumím trochu líp. Fízlovi, v němž roste nějaká neartikulovaná zběsilá síla, která trochu děsivým způsobem povznáší jeho fízlovství, jímž je zase kontaminovaná a srážená jednou nohou do grotesky. Bohorovná nicka, která z toho ničeho dokázala vydupat nějaký šílený a hnusný, ale přece jenom majestát. Párkrát mi taky pomohl. Na začátku roku 2006 mě dost zkrušily zprávy o německém filmu Životy těch druhých, v publikovaných synopsích jsem našel podobnosti s textem, který jsem tehdy měl asi tak v osmé verzi dokončený. Na novinářskou projekci jsem se vypravil v obavách, že práce, která trvala už pár roků, se ukáže jako zbytečná. Antonín mě ale v tom kině uklidnil. Přes všechny ty povrchní podobnosti můj příběh dovedl někam úplně jinam a do jeho srdce dal taky něco úplně jiného, něž kultivovanou a konsensuální německou didaktičnost. Jeho by na Beethovena ve sluchátkách hned tak neutáhli... Chvílemi přišlo, že ty slavné Životy jsou v něčem až antitezí toho, co jsem chtěl a pokračovat by proto mělo mít o to větší cenu.
Brzy potom to ale - z jiných důvodů - začalo vypadat, že s myšlenkou na realizaci Pout se můžu už natrvalo rozloučit. V té době jsem se s rodinou přestěhovali. Jak jsem překvapeně zjistil do sousedství kostela svatého Antonína, Antonínské ulice a hospody U Antoníčka, do domu vlastněného bytovým družstvem, které se jmenuje Antonín. Připadalo mi to jako výsměch, sarkasmus osudu, který mi to jméno okázale cpe před oči ve chvíli, kdy jsem se s tím svým Antonínem v duchu loučil. Ve skutečnosti to ale byla věcně a bez ironie podaná informace.