ČÁST TŘETÍ: Pozastavení
V klasickém hollywoodském schématu se patří dovést příběh na konci druhého aktu do bodu, kdy to vypadá, že hrdina je definitivně v háji a ve finále ho pak odtud s velkou slávou vytáhnout. Také jsem byl vytažen. Ještě než ale popíšu, jak a s kým jsme to k tomu happy endu dokopali, budu mudrovat o věcech souvisejících spíš volně.
Už docela dost let píšu - někdy příležitostně, poslední dobou ale dost pravidelně - filmové recenze. Jak se s tímhle backgroundem přechází na "druhou stranu"? Snad pod každou negativní recenzí na internetu přece někdo v komentářích připíše variantu věty "natoč si svůj film, když jseš tak chytrej". V televizních talk shows moudří muži vážně pokyvují hlavami, hovoříce o lidech neschopných cosi vytvořit a vybíjejících svou závist a nenávist vůči těm obdařenějším ve zlomyslných článcích. Překousnout vědomí, že tohle klišé může ve vztahu ke mně někdo oživovat, pokud scénář zvrtám, dalo trochu práce, ale zas až tak moc ne. Inu, riziko podnikání.
Navíc tyhle přestupy mezi tábory kritiků a autorů a zase zpátky nejsou neobvyklé (velká část francouzské nové vlny například). Nebo spisovatel Graham Greene (nemyslete si, propána, že bych se chtěl srovnávat) recenzoval před válkou filmy pro britský časopis, který kvůli jedné jeho kritice zkrachoval - o filmech s dětskou hvězdou Shirley Templeovou totiž napsal, že jejich "cílovou skupinou" jsou pedofilové a studio se pak soudilo. O pár let později byl autorem scénářů k úžasným filmům Carola Reeda Padlá modla a Třetí muž. Paul Schrader (Taxikář, Zuřící býk, Light Sleeper a spousta dalších) jako kritik vzbudil docela rozruch, když rozcupoval tehdy a i dnes obdivovanou Bezstarostnou jízdu. Noc lovce (ten film mám hodně rád) napsal recenzent James Agee. Pro jistotu opět připomínám - nechci se srovnávat, zas až takový cvok nejsem.
Složitější a snad i zajímavější otázka je, jestli autorská zkušenost nějak změnila nebo ovlivnila způsob, jímž vnímám filmy, které recenzuji. Asi jako v té anekdotě o Čurilovi Plenkovičovi -. změnila i nezměnila. Určitě se mi nezačaly líbit filmy, které bych dřív považoval za blbost. Můj vkus zůstal , alespoň myslím, nedotčen - v dobrém i ve zlém. Co ale jiné je je moje dnešní představa dění, na jehož konci je ten film, který na plátně vidím. Je přesnější a právě proto taky o dost neurčitější - to jsou zase paradoxy.
Kritik má sklon vnímat film vlastně podobným způsobem jako čtenář noviny. Jako přesné naplnění nějakého předem definovaného záměru, výsledek práce lidí, z nichž má každý přesně vymezenou sféru odpovědnosti, a kteří ve stoprocentně kontrolované souhře cosi vytvořili, neustále si vědomi vazeb, jež má každá jednotlivost, na níž třeba právě pracují, k výsledné podobě celku. Mechanismus, který někdo narýsoval, vysoustružil, pak spustil a na plátně je vidět, jak a jestli vůbec ten stroječek funguje.
Pak se jeden ocitne v novinách nebo napíše scénář a nějaký způsobem se i dál podílí na vzniku filmu a vidí, že je to jinak. Že ta kontrola v žádném případě stoprocentní není. A to - v případě filmu - od samotného počátku, od fáze, kdy se neroztáčejí miliony, ale kdy někdo po nocích datluje do počítače. Nejistota ohledně toho, co to vlastně píšu, se jenom změní v nejistotu ohledně toho, co jsem to vlastně napsal. Od začátku do konce hraje nějakou roli náhoda, pokud si někdo myslí, že náhoda neexistuje, tak prostě síly, jež jsou mimo kontrolu tvůrců. A nejde jenom o takové jasné vnější vlivy jako počasí nebo něčí momentální dispozice. Když se člověk ohlédne a začne hledat stopy nahodilosti, najde je skoro všude. Může i zjistit, že ta náhoda je možná zajímavější scénárista než on.
Trochu symbolickou úlohu v Poutech třeba hraje profese hlavní hrdinky - je to jeřábnice. To, že jezdí v kabině vysoko nad ostatními lidmi ji nějakým způsobem charakterizuje. Někteří diváci na projekcích si toho všimli, třeba to i ocenili. Skutečnost je ale taková, že za tím výběrem povolání nebyl žádný koncepční záměr. Prostě bylo potřeba té holce dát nějakou práci. A pak jsem si vzpomněl na tu výraznou slečnu z Brna, co jsem ji před hodně lety trochu znal - byla to jeřábnice, čímž bylo vymalováno. Kdyby ta brněnská fatálka pracovala v masně, bylo by taky vymalováno, film by akorát vypadal v jednom ohledu dost jinak. Nemluvě o tom, že když jsem později slyšel stesky lokačních, kteří jezdili po celé zemi a hledali pro potřeby natáčení využitelnou tovární halu s jeřábem, trochu jsem se červenal při vědomí lehkosti a ne zrovna velké promyšlenosti aktu zapsání slova "jeřábnice" do textu scénáře.
V Poutech je taky scéna, která se odehrává na střelnici, svým způsobem docela výrazná, někomu se líbí víc, někomu míň, taky ale působí velmi "koncepčně", řekl bych. S nějakou střelnicí jsme ale ještě na začátku natáčení vůbec nepočítali. Ta scéna se původně měla odehrávat na verandě chaty, pár dní předtím, než se měla natáčet jsme ale zjistili, že nemáme chatu, a že ji asi takhle narychlo nenajdeme. Zato střelnice, ta by prý byla. Samozřejmě se ten obraz musel docela předělat - na verandách dělají lidé jiné věci a mluví trochu jinak než na střelnicích. Posouzení výsledku nechám na jiných, tiše si ale myslím, že i tehdy stála síla nahodilosti spíš při nás.
V jedné věci se moje autorská a recenzentská zkušenost potkat nemohou, trochu to bolí. Člověk po projekcích slyší spoustu názorů, ten jeho mezi nimi ale být nemůže. Protože čistý zážitek diváka z toho filmu já nikdy nebudu mít. Přitom počítám, že každý, kdo se do sepisování scénáře dá - pokud to nebere čistě jako obživu - má při psaní na mysli ne jenom nějakou sociologicky definovanou diváckou vrstvu, ale především sám sebe (a možná pár blízkých), chce udělat takový film, který by v kině sám chtěl vidět. To, jestli v tomhle ohledu uspěl, se ale nedozví. Film Pouta jsem za poslední rok v různých stadiích dokončenosti viděl skutečně mockrát, znám ho prakticky nazpaměť. Jako autor s ním jsem - při vědomí všech těch míst, kde jsem při psaní narazil na svoje meze - spokojený. Anebo se taky můžu na nějaké understatementy vykašlat a přiznat, že ho mám rád a že jsem hrdý na to, že jsem se na něm podílel. A míra nadšení nebo odmítnutí, s níž bude za dva týdny přijat, na tom zas až tak moc nezmění. Občas ale zabolí to, že nikdy nebudu divákem toho filmu. Hodně by mě to zajímalo. Co bych asi říkal, kdybych si jednou bez nějakého velkého předběžného informování se koupil lístky do kina a pustili mi zrovna tohle? Co bych napsal, kdyby na mě vyšla povinnost tenhle film recenzovat? To nevím a už to tak zůstane. To je teda melancholie...