ČÁST ČTVRTÁ: Post Partum
Několik roků jsem byl zvyklý na to být členem jakéhosi filmového kroužku - skupinky lidí proměnlivého složení, která se čas od času scházela a vedle docela příjemné a někdy inspirativní hovory o tom, jak jednou udělá film. Z různých důvodů se nedařilo dostat se v těch přípravách o moc dál než k těm konverzacím. Bylo to jistě frustrující, ale taky svým způsobem bezpečné, Antonín Rusnák a všichni ostatní existovali jen ve sféře denního snění, sám jsem toho v těch končinách prožil docela dost, přesněji řečeno, znám je jak vlastní boty.
Na jaře 2007 se ale skutečně začalo cosi dít. Perspektiva natáčení se stávala čím dál zřetelnější a pak se najednou po dlouhých letech oddalování, začala taky přibližovat. Jasně, že jsem z toho měl radost, objevovaly se taky pocity v souvislosti s prací na filmu nové. Blížil se okamžik, kdy se z toho ideálního filmu, který člověk měl v hlavě (respektive měl v hlavě jenom nějakou mlhu, jež zakrývala cosi jistojistě ideálního), se měl stát skutečný a skutečné filmy se někdy prostě nepovedou. Jakpak bych asi spolknul, kdyby ta dlouhá story měla zrovna takovou pointu? Navíc jsem byl zvyklý být v tom světě, jenž jsem si vytvořil a zalidnil, diktátorem, který nanejvýš občas to či ono zkonzultuje. A ta moje despocie se chýlila ke konci. Bylo jasné, že příběh i jeho hrdinové přestávají být výhradně moji, že se zpod mého vlivu emancipují, a že je to tak jedině správně. Nakonec jsem měl docela velkou kliku.
V hraných filmech, které vyprávějí o světě filmu nebo o filmování, je scenárista často ten největší chudák (viz. např Barton Fink nebo Sunset Boulevard). Má to určitou logiku, je to postava, jež cosi vytvořila, ale v určité fázi "výrobního procesu" se z ní stal jenom bezmocný svědek, který je konfrontován s tím, co jacísi "oni" udělali s látkou, již vymyslel. Postavení autorů předlohy v pyramidě moci hezky ilustruje stará hollywoodská anekdota, kterou v jednom článku citoval slavný scenárista a dramatik David Mamet. "Slyšeli jste o té polské herečce (przepraszam - pozn. aut.), která se, to byste nevěřili, vyspala se scénáristou?" Ve srovnání s tímhle "standardem" se mně vedlo přímo luxusně a duši to dělalo dobře. A hlavně - nebyli žádní "oni". Tím, že jsem měl šanci během natáčení a pak ve střižně vystupovat v roli občasného a někdy taky průběžného kibice a vykonavatele nutných úprav, jsem získal privilegia účastníka, aniž bych musel snášet to, co ostatní - občas až zběsilý stres, hodně tvrdé pracovní vypětí, vstávání v nekřesťanské hodiny, nepřízeň počasí a spoustu dalších věcí. Ne, že by nebyly veselé historky z natáčení. Naopak, naše historky z natáčení jsou veselé tak, že musí už navěky zůstat utajeny - anebo taky kecám. Bavilo mě to strašně. Zároveň jsem ale přišel o alibi - skutečně nemůžu říkat, že jsem to sice napsal moc pěkně, jenomže pak někdo přišel a zkazil to. Jestli se vybičujete, na Pouta zajdete a zjistíte, že se vám na tom filmu něco nelíbí, je to s docela slušnou pravděpodobností moje chyba.
Obava z toho, že celý ten podnik skončí nějakou katastrofou, postupně mizela. Ne snad proto, že bych se zbavil pochybností, jejich předmět ale přestával být tak podstatným. Aby bylo jasno - opakuju, tomu filmu dost věřím a jsem hrdý, že jsem se na něm mohl podílet. Nakonec to ale není to nejdůležitější. Jasně, prožívám všechny ty legrační a infantilní předpremiérové stavy, lecčeho se hrozím, ledacos si představuju (k tomu Antonín Rusnák: "Lidi si většinou představujou kraviny.") Ta přežívající soudná část mě ale ví, že to nejdůležitější se už stalo. Že jsem se potkali - ta na první pohled hodně nesourodá a v kontextu zdejšího filmu nesamozřejmá skupina. A že jsme něco zkusili. Že si nemáme co vyčítat a máme si být za co vděční. Radime, Jaromíre, Vráťo, Aničko, Tomáši, Ondřeji, Kristíno, Lukáší, Luboši, Martine, Báro, Ivano, pane K., ještě jeden Ondřeji, Lukáši V., Marku, Pavle, Jakube, Jardo, Honzo, paní S., Jano, Andreo a vy všichni ostatní, je vám to, doufám, jasný. Lalalalalavju.
V těchhle dnech na mě Antonín Rusnák občas vybafne z plakátu, když jedu na eskalátoru, hlídá taky vchody do vybraných kin. Máme to už za pár. Nezávisle na mě bude na plátnech (snad) před nějakými lidmi procházet tou svojí zběsilou a chorou cestou k paradoxnímu osvobození. A já se od něj snad taky osvobodím. Asi už je na čase. Tak mi držte palce. Držte nám všem palce.