Zdá se, že katolická církev kromě snahy kontrolovat sexuální život svých členů nic jiného nedělá. Posledním příkladem tohoto pohledu je článek "Sex a vztahy podle církve", kde Lidové noviny věnovaly přes polovinu tiskové strany textu, podle nějž vypadá církev jako spolek tmářů zastydlých v 19.století.
Sugeruje se zde představa, podporovaná i hlasem odborníka-religionisty, že církev se místo důležitých věcí zabývá spíše fyziologickými změnami v ženských pohlavních orgánech.
Ale ono je to jinak. Katolíci, stejně jako jiní křesťané, především věří, že Kristus přinesl lidem spásu, a tuto víru také hlásají. Z evangelia vědí, že víra bez skutků je mrtvá, a proto jenom nemluví, ale také konají, třeba v charitě. Žijí svou víru.
Jenže společnost zajímá církev teprve tehdy, když jde o tělo. Sama totiž žije tělem, a tak svou optiku přenáší také na církev. Jako by teologové a duchovní nedělali nic jiného, než křesťanům něco zakazovali. Po desítkách let ateistické propagandy se není co divit, bude to chvíli trvat, než se tento stereotyp ztratí.
Církev hlásá zásady, které dnes skutečně působí na řadu lidí staromódně, ale ruku na srdce, je chyba opravdu jen v ní? Úvahy o metodách kontroly plození dětí jsou zajisté nejrůznější, ale obávám se, že nejen výše zmíněný článek přehlíží cosi podstatného.
Primárně nejde o sex a vztahy, ale o život jako takový. Nahlédnutím do Katechismu nebo Kodexu kanonického práva zjistíme, že uvedené otázky se nacházejí v oddílech věnovaných lidskému životu a jeho důstojnosti.
Ovšem z toho se úderný titulek nevytěží.
Sugeruje se zde představa, podporovaná i hlasem odborníka-religionisty, že církev se místo důležitých věcí zabývá spíše fyziologickými změnami v ženských pohlavních orgánech.
Ale ono je to jinak. Katolíci, stejně jako jiní křesťané, především věří, že Kristus přinesl lidem spásu, a tuto víru také hlásají. Z evangelia vědí, že víra bez skutků je mrtvá, a proto jenom nemluví, ale také konají, třeba v charitě. Žijí svou víru.
Jenže společnost zajímá církev teprve tehdy, když jde o tělo. Sama totiž žije tělem, a tak svou optiku přenáší také na církev. Jako by teologové a duchovní nedělali nic jiného, než křesťanům něco zakazovali. Po desítkách let ateistické propagandy se není co divit, bude to chvíli trvat, než se tento stereotyp ztratí.
Církev hlásá zásady, které dnes skutečně působí na řadu lidí staromódně, ale ruku na srdce, je chyba opravdu jen v ní? Úvahy o metodách kontroly plození dětí jsou zajisté nejrůznější, ale obávám se, že nejen výše zmíněný článek přehlíží cosi podstatného.
Primárně nejde o sex a vztahy, ale o život jako takový. Nahlédnutím do Katechismu nebo Kodexu kanonického práva zjistíme, že uvedené otázky se nacházejí v oddílech věnovaných lidskému životu a jeho důstojnosti.
Ovšem z toho se úderný titulek nevytěží.