Usedl jsem do obstarožního vagónu, jenž byl starší než mé nejstarší vzpomínky na cestování vlakem. Topení v kupé žhnulo a regulace nefungovala. Větrat bylo nutné proudem vzduchu ze staženého okna, jenže vůkolní ovzduší bylo tak mrazivé, že po chvíli bylo nutné okno zase zavřít, načež se udělalo v kupé nesnesitelné vedro, takže ho bylo potřeba opět otevřít. Aspoň měl cestující nějaké rozptýlení.
Krom toho jsem četl naše noviny a konečně jsem si našel chvíli času, abych řádně vychutnal popis polárnické výpravy českého Němce Julia Payera, jak ji vypsal do přílohy Lidových novin Orientace můj drahý kolega Jáchym Topol, sám ostatně účastník dvou polárnických expedicí do Grónska. Zrovna jsem si přečetl, že onen Julius Payer pocházel ze Šanova u Teplic čil Schönau-Teplitz, když vlak vjížděl na teplické nádraží. Neváhal jsem ani chvíli, rychle naházel pár věcí do ruksaku, oblékl košili, svetr, bundu a ještě jednu bundu, pak čepici, šálu, navlékl jedny i druhé ponožky, zašněroval pohorky - a již jsem stál na peróně. Vlak okamžitě odjel.
Vešel jsem do nádražní haly a užasl nad její výzdobou. Bylo jasné, že tomuto městu kdysi záleželo hned na prvním dojmu. Klenutá síň se sloupovím s nádhernými, byť přeci jen zašlými filigránskými arabeskami a ornamenty, připomínala cosi pompejského, snad ony lávou Vesuvu zasypané lázně, byť bez smyslných výjevů. Byl jsem i tak okouzlený a udivený, že to tu přečkalo věky a že žádný barbar to tu nepřetřel nějakým hygienickým nátěrem či nevyzdobil výjevem s proletářskými kurvami a dělnickými troglodyty, jak to lze na mnoha našich nádražích spatřit. Nádraží jest z roku 1875, jak jsem našel v Řivnáčově průvodci, a patřilo k nejluxusnějším v celém Rakousku. Vedla od něj výstavní ulice přes park rovnou k lázním. Teď je tam autobusové nádraží a moc výstavně to tam věru nevypadá. Ale to víme, že časy jsou jiné. Aspoň něco že zůstalo.
Teplice, já se tu přiznám, že já jsem je vůbec neznal a nadále znám jen málo. Kdysi jsem tu, snad před pětatřiceti lety, byl na výletě s babičkou, která o nich věděla asi z lepších časů jako o pověstných lázních, ale pamatuju si jen na to, že tam jezdily trolejbusy, prodávaly tam podobné oplatky, možná stejné, jako v Karlových Varech a pak si vzpomínám, že tam na mě skočil z nějakého polorozpadlého baráku potkan (asi spíš jen tak rychle proběhl kolem). Samozřejmě, že jsem pak, již starší, mnohé slýchal o tamní kulturní, přesněji undergroundové či punkové scéně, některé její protagonisty jsem potom i poznal, ale to bylo až v Praze: je odsud básník Luděk Marks, malíř Martin Velíšek a o trochu mladší básník a punker Patrik Linhart a hoši z Vyžvejklé bambule (kdyby to někdo ze zmíněných četl, tak je srdečně zdravím), ale já jsem se s jejich městem nějak míjel, snad to bylo tím potkanem, nebo spíš jsem tam nějak neměl cestu. Má představa Teplic byla konvenční a jistě povrchní: zdevastovené město v Sudetech zahalené smogem a ožrané ze všech stran povrchovými doly, město, kde se sice sešel Goethe s Beethovenem, ale dneska se tam schází tak pasák s ludrou a hnus s beznadějí – no, to trochu přeháním. Abych těm Teplicím nekřivdil, jako kluk jsem miloval Přemysla Bičovského, který hrál za Sklo Union Teplice. Ještě teď se mi ten chlapík s kšticí a na fotbalistu inteligentním obličejem vždy s Teplicemi asociuje.
Vydal jsem se tedy do města a první dojmy nebyly nijak valné. Šel jsem Masarykovou ulicí, domy z lepších časů byly polepené řvavými reklamami, často dvojjazyčnými, česko-ruskými. Než jsem došel na Benešovo náměstí, napočítal jsem sedm kasín, nebo spíš herních doupat, ale k Monte Carlu to mělo daleko, jinak vetešnictví, čínské vývařovny, obchody s drekem za pár šupů a zase herna. Ale bylo tam docela dobré knihkupectví, kde jsem si koupil knihu Teplice z edice Zmizelé Čechy. V ní jsem si mimo jiné přečetl soupis nekonečných demolicí, které začaly hned po skončení války "asanací" židovského ghetta (tady aspoň byl důvod, neboť bylo silně poškozeno bombardováním na konci války – nemluvě o zločinně vypálené synagoze z roku 1882: o to se postarali nacisté a podobná sběř v noci ze 14. na 15. března 1939, čímž byl oslaven vstup vojsk do zbytku Čech a Moravy.) Ale za další barbarství jsou už odpovědní Češi, kteří zplanýrovali v 50. a 60. letech polovinu starých Teplic, zastavilo se to až v osmdesátých letech, a to se předtím uvažovalo, že by Teplice byly vybagrovány stejně jako Most, protože uhlí je holt uhlí a co s nějakou veteší po Němcích?
Na té fotografii je výstavba v osmdesátých letech, kdy na zplanýrovaných ulicích, které, jak jsem si přečetl, byly plné výstavních obchodů, kaváren a hotelů (samozřejmě řeč je o předválečných časech), v 80. letech postavili Prior, Kulturák a Okresní výbor KSČ. Vše ve stylu bunkrózního brutalismu, který někomu po letech už zase prý připadá hezký, já si vždy vzpomenu na postavu zločince Bavora (hrálo ho komunista Buchvaldek), předsedy národního výboru z Dietlova orwellovského seriálu Muž na radnici, jak ukazuje, co mu nějaký jiný zločinecký architekt (hrál ho František Němec) nakreslil a jak se musí vybourat polovina města, aby se konečně lidem rozsvítilo v těch jejich měšťáckých palicích. Tak zbourali půl města a mají tam tohle.
Také tam rozestavěli cosi, co snad mělo být hotelem, který však zůstal torzem (vpravo).
V tomto socialistické areálu stojí tato prosklená prapodivnost, jakýsi ochoz, snad cosi jako kolonáda, ale chtěl bych vidět, kdo by se v ní kolonádizoval čili korzoval. Rád bych se někdy nějakého Tepličana zeptal, co si o tom myslí.
V té části města občas nějaký beton rozsvítí graffiti, jako tohle, což bude zřejmě výjev ze starých Teplic před demolicií. Radnice tedy progresivně nabídla sprejerům místa, kde mohou "legal" tvořit. Nejlepší jsou podepsány www.camozone.org, třeba se podívejte, zajímavý chlapec... ten Kamil.
A nasprejoval tam také toto, což je nejslavnější epizoda lázeňských Teplic, v literatuře (mimojiné v Kunderově Nesmrtelnosti) nejednou probraná scéna ze zámeckého parku snad z 23. července 1812, o které však máme jen nepříliš hodnověrnou zprávu od Bettiny von Arnim (text na stěně je z jejího dopisu), která měla na Goetha poněkud pifku, neb se cítila býti zhrzenou a nejpíš žárlila na císařovnu Marii Ludoviku, která si semj jezdila léčit plíce... Goethe úctivě stojí se smeknutým cilindrem před rakouskou císařovnou Marií Ludovikou, Beethoven jde jak buldok špalírem šlechty, která mu dělá místo. Velká chvíle kulturních dějin! Devótní Goethe představuje starý svět ještě snad feudálních pořádků, o dvaadvacet let mladší "ugly young man" Beethoven už svobodně nezdraví a pohrdavě jde středem. Oni mají pozdravit jeho. Však také někteří z císařovnina doprovodu pozdraví. Je to vydařená blbina, dokonce si pamatuju, že se vyprávěla při hodinách hudební výchovy na základní škole, možná to je to jediné, co z těch dvou do osnov proniklo. Proč by proboha neměl muž pozdravit dámu jako první, co je na nezdvořáctví pokrokového, že ano? To muselo vždy uměřeného a na patřičnost (dležitý pojem klasika: das Geziemende) dbalého Goetha zanechutit. Faktem je, že ti dva se pak už nesešli, Goethe již na něj asi neměl náladu, byť původně se na setkání s Ludwigem těšil a velmi si ho přál, také první dojem byl výborný: 19. července, pět dní po první Goethově příjezdu do Teplic (jel pochopitelně z Karlových Varů) píše, že "dosud neviděl soustředěnějšího, vroucnějšího, energičtějšího umělce. Moc dobře chápu, jak podivuhodně musí čelit světu." No, za pár dní už ho měl asi plné zuby a když došlo k onomu incidentu, jejich vztahy zamrzly, viděli se pak už jen jednou, v Karlových Varech, když se Beethoven přes ně vracel do Německa.
Goethe byl pak v Teplicích ještě příští rok, ve válečném roce 1813, strávil tu tři měsíce, od konce dubna do 10. srpna, čímž o tři týdny unikl bitvě v Nákleřovském průsmyku, který je odsud pár kilometrů. Johannes Urzidil ve své krásné knize Goethe v Čechách (psal jsem o ní do Orientace) píše, že tehdy měl snad nejblíž k návštěvě Prahy, kterou už léta odkládal, ale tady už to vypadalo, že se tam přece jen vypraví. Jenomže jeho sekretář John, který ho měl doprovázet, náhle onemocněl, a tak Goethe Prahu nikdy nespatřil, byť byl v Čechách, jak známio celkem osmnáctkrát. Já myslím, že si nechtěl kazit dojem z Čech a trochu se Čechů, těch slovanských myslím, přece jen bál. Kupodivu v Teplicích chybí Goethův pomník, mají ho tu ale na fasádě divadla, které se jmenuje Krušnohorské, bylo postavené ve dvacátých letech, když to starší, Zítkovo, takže trochu podobné Národnímu, vyhořelo má pohnutou historii, měl tam snad být cosi Sudetoneměcký sněm, po válce se chvíli jmenovalo Divadlo bratří Čapků, pak tedy zeměpisně Krušnohorské, teď je to stagiona, Goetheova hlava ta leze vedle Beethovenovy, o kus dál je ještě Schiller. Opět se trochu divíme, že žádný vlastenecký soudruh nenářídil dekapitaci čili hlav odstranění.
Přitom tady v Teplicích se odehrály zajímavé peripetie pomníkových válek, které soužití Čechů a Němců provázejí ještě, když už je dávno po soužití (viz případ Nový Bor). Tady před teplickou radnicí dnes stojí pylon s pozoruhodně adresným nápisem "Na památku všech popravených, uvězněných a utiskovaných obětí komunismu". Ta deska je přišroubovaná na sokl, který evidentně k ní nepatří a celá architektonická úprava by si žádala jaksi něco jiného, totiž sochu. Ona totiž na ní původně stála, Josefa II., kterého si tam tepličtí Němci postavili těsně před první světovou válkou a byl to největší Josef II. v Čechách. A pochopitelně si ho tam nepostavili jen proto, že to bylo osvícenec a dal se do řeči s babičkou Boženy Němcové. Josef II. byl z pohledu německých nacionálů především germanizátor a je symbolem německé priority v císařství, ostatně nejvíc Josefových soc je právě tam, kde se německé etnikum setkávalo a střetávalo s českým, Josef byl jakýmsi strážníkem na hranici, tam, kde v Čechách a na Moravě vydržel, tak spíš omylem nebo že nevěděli, kdo to je: jeden pěkný Josef II. stojí v Hořovičkách na cestě z Varů do Prahy, tam právě vedla jazyková hranice.
Teplický Josef byl dílem významného sochaře německé secese a art deco, Franze Metznera (1870 – 1919), který byl rodákem ze Všenor u Plzně. Proslavil se především sochami pro pomník Bitvy národů u Lipska, což, jak ví každý, kdo tam byl, je mimořádné "maso". Ale může ho vidět každý, kdo jde po pražských Příkopech: ti zachmuření atlanti, co stojí u vchodu domu č. 3 (dům bývalé Vídeńské bankovní jednoty), a vůbec celá vnější výzdoba toho domu, to je jeho dílo. No, ale ten jeho Josef II., tady před radnicí stál jen pár let, protože na podzim roku 1920 ho čeští legionáři za pomoci vojska sundali. To provázely protesty Němců, svým způsobem oprávněné, pak přerostly v menší pomníkovou válku, v Chebu se kvůli tomu dokonce střílelo. Tady v Teplicích se pak ale našlo vtipné řešení: v Praze se totiž už léta vedla válka o pomník Mozartovi, který vytvořil rovněž Franz Metzner. Měl stát před Stavovským divadlem, což by bylo logické. Českým nacionálům ale vadilo, že by Němec (!) měl stát uprostřed slovanské Prahy. Nakonec se pro něj našlo místo tady v Teplicích, kde stál až do konce války. Pak musel ale pryč i on, náměstí, původně neutrálně Trh čili Marktplatz, se jmenovalo Stalinovo, pak Karla Marxe, k tomu se Mozart skutečně nehodil. Uklidili ho pak do muzea, teď snad stojí v zámeckém parku, to ale nemůžu potvrdit, protože už jsem neměl čas tam jít.
Ale ještě k tomu Goethovi a starým časům. V roce 1810, při první návštěvě Teplic, se seznámil s knížetem Charlesem Josephem de Ligne, po kterém je v Teplicích pojmenovaný hotel (jmenoval se tak i za komunismu?) a to byl pozoruhodný muž ancien regime, bonviván a starý dobrodruh, válečník, ale i učenec, který se znal a dopisoval si s Diderotem a d´Alambertem a Voltairem a psal o všem možném, třeba o zahradní architektuře a mimo jiné také asi zachránil naši rakouskou monarchii, když jako čtyřiadvacetiletý vedl odvážný útok valonských "holobrádků" proti lépe rozestaveným Prusům v bitvě u Kolína (1758), což mělo za následek, že Čechy zůstaly rakouské a nikoli třeba pruské nebo saské, jak to taky mohlo dopadnout, čímž by z nás asi byli Němci nebo něco takového, což na druhé straně, no... Tento kníže měl totiž dceru, která byla provdána za majitele teplického panství, knížete Clary-Aldringen, kteří vlastnili Teplice díky tomu, že jejich předek se podílel na zamordování Valdštejna v Chebu, kdy to odnesl také jeden z Kinských (Vchynských), kterému Teplice před tím patřili. A tak se ti Clary-aldrigenští usadili tady na zámku a byli tu až do 6. května 1945, kdy poslední majitel musel vzít nohy na ramena. Tomu tchánovi de Ligne, jenž je mimo jiné autorem pojmenování Vídeňského "tančícího" kongresu (Le Congrés ne marche pas, il danse), je věnován jeden pokoj na zámku a já jsem tam vlezl, kupodivu měli otevřeno, a byla tam velmi podivná průvodkyně, která jako stroj oddrmolila vždy těch pár vět a tomu de Ligne, který se narodil v Bruselu, říkala "čarls". Já jsem k ní pak, když už bylo po prohlídce, přišel a řekl tiše, víte, říkejte mu "šárl", on to byl Francouz... Takový já jsem pedant. Ta paní neřekla ani popel.
Samozřejmě, nejkrásnější věc v Teplicích je tenhle morový sloup Nejsvětější Trojice, možná nejhezčí v Čechách. Na památku odvrácení morové rány, která pár let předtím sužovala kus Čech, ho objednal smlouvou z 12. dubna 1718 kníže František Clary-Aldringen u firmy Matyáš Bernard Braun. Práci kamenickou vykonal Matyáš Bäuml z Teplic. Za rok to bylo hotové.
Pak ještě kousek stranou od centra, na mírném návrší, takže je vidět třeba z nádraží, stojí tento kostel, na němž je poznat, že přišel odjinud. Je to luteránský kostel sv. Bartoloměje a měl sloužit evangelické klientele, která do lázní přijížděla především z Pruska a Saska a to z nejvyšších kruhů, včetně krále Bedřicha Viléma IV. a císaře Vilém I., z jejichž inciativy a podpory tady vznikly instutuce jako špitál a lázeňský dům a také tento obrovský kostel, na němž ja patrná inspirace italskou renesancí a ta kampanila je jak z Toskánska. Jeho plány si objednali u nejvýznamnějšího pruského architekta své doby, žáka velkého K. F. Schinkela, Friedricha Augusta Stülera (1800–1865). Kdo zná trochu Berlín, tak nemůže neznat budovy Staré národní galerie (Alte National Nalerie) a Nového muzea (Neues Museum) na Ostravě muzeí, a ty jsou právě od toho Stülera, kterého na oficiálním webu města zkomolili na Stillera, takže nechápete, o koho jde - kdyby to náhodou někdo odpovědný četl, tak to prosím opravte. Ten kostel je, jak jinak zavřený a ohrazený, a evidentně si nevědí rady, co s ním. Přečetl jsem si, že v 90. letech tam byla "kostelní restaurace" Bartholomeum, to by měl tedy zajímalo, jak to asi vypadalo. Teď to drží prý nějaký "lokálně známý majitel realit", což je nejhorší možná varianta pro takové věci: čeká se, až to spadne, pak se to zboří a pozemek se prodá na nějakou příšernost. Třeba je pod tím kopeček uhlí, tak by o to mohl mít zájem Mostecká uhelná a bagrovací.
Cesta vlakem vede podél hřebene Krušných hor a obrovských těžebních jam, které sežraly půl krajiny a chystají se schramstnout další sousto. Koleje míjí mostecký chrám Nanebevzetí Panny Marie, který se kdysi na kolečkách přestěhoval a zůstal trčet uprostřed velkolomů. Když jsem jel kolem, myslel jsem na Horní Jiřetín, kde mají také zajímavý kostel od Jeana Baptisty Mathey, třeba ho přestěhují. Je to takový stěhovavý kraj. Rozhodl jsem se, že se tam musím co nejdřív podívat, dokud ještě stojí na svém místě.
