Mně ne. Já jsem byl na knižním veletrhu jen jednou, v roce 1994, samozřejmě jako pisálek od novin, a to bylo také naposledy. Padla tam na mě marnost nad marnost, točila se mi hlava, měl jsem tam návaly nevolnosti, chutě silně antikulturní. Vím, že kdybych tam přijel, byly by mi po pár hodinách všechny ty knihy a spisovatelé zcela ukradení. Byl jsem tedy vždy rád, že tam jel nějaký kolega, v Týdnu Pavel Mandys, teď tam za LN jezdí Jáchym Topol, kterého tam však zvou sami a má tedy lepší hotel.
Ale proti Frankfurtu nic nemám. Vlastně můj vztah k němu je nostalgický. Bylo to první město na Západě, kde jsem viděl jeho "lesk a bídu" a zůstal stát s otevřenou pusou. Narkomani, prostitutky, homeless, peep-show, videokabiny, obchody s proprietami, jejichž funkce a účelu jsem se jen dohadoval a představoval si, kam se to asi strká... Vyšel jsem tehdy jednoho letního večera roku 1990 z obrovského Hauptbahnhofu na Kaiserstrasse a vyděsil se, zda ti komunisti neměli s tou propagandou pravdu. Bylo to zvrhlé a hříšné – a ohromně přitažlivé. S vykulenýma očima jsem zíral na tu kypící dekadenci, na tu mokvající prostopášnost, na tu obnaženou bezostyšnost, která kupodivu jako by souvisela s tím zřejmým blahobytem všude kolem.
Mou počestnost chránila skoro úplně prázdná kapsa a možná představa, že bych byl zatracen, že toto asi nebude to, co si s Václavem Havlem představujeme jako svobodnou společnost svobodných lidí. To u nás to bude jiné, žádné porno, jen samé eseje. Ale bylo to asi hlavně tou prázdnou kapsou.
No, prošel jsem teď znovu večer těmi ulice, zvláště Elbestrasse je stále v tomto ohledu dosti živá. Veřejné domy tam svítí červenými žárovkami jako rozpálené pekelné wafky, muži plachých tváří do nich kradmo vstupují a chodbami bloudí, do kamrlíků nakukují, kde ženy různých ras unyle polehávají, posedávají, vilné pohledy vysílají, gesty vstřícnost naznačují. Ale ptáte-li se, zda jsem tam byl i já, pak si trhněte nohou, tohle je seriózní kulturně poznávací žánr, tady spíš nějaké poučení a vzdělání hledejte, než nějaké odkrývání intimit zralého muže, který už dobře ví, oč v životě jde.
Tak tedy Frankfurt nad Mohanen nebo Franský brod, jak bychom to přeložili, neboť on opravdu byl založen na brodu. Tohle je jeho "historický" střed Römerberg, ty uvozovky jsem napsal proto, že je to složitější, jak ostatně u řady těch pěkných německých měst, jejichž pestrá, ba křiklavá krása je vlastně kulisou a to zgruntu novou. Tyhle hrázděné domy, ten špalíček, ty nejsou starší než pětadvacet let, v letech 1983–84 tu postavili sakumprásk dokonalé repliky domů ze 16. století, zbourali kvůli nim ošklivé domy, které tam postavili brzo po válce. Celý střed města byl během několika dní v březnu 1944 zplanýrován, po opakovaných náletech RAF zbyla z centra Frankfurtu, spolu s Norimberkem asi nejhezčího a nejvýstavnějšího města německého středověku, planina popele a trosek.
V Historickém muzeu mají model, jak vypadal Frankfurt v prvních měsících po válce. Zůstalo pár obvodových zdí a věž Kaiserdomu. Samozřejmě, že jim to patřilo, ale radost z toho nemám.
Ten Römerberg čili Římský vršek je pojmenován nikoli po Římanech antických, ale středověkých taliánských obchodnících, kteří tady na tom místě měli sklady a obchody, neboť to je místo původně tržní, ze kterého se sláva a bohatství Frankfurtu vyvinula. Nalézá se to kousek od toho brodu přes Mohan, ale přece jen na mírném návrší, takže tam nedosáhly jarní povodně. Možná by se dalo to místo přirovnat k pražskému Týnu, což byl taky takový středověký hypermarket, ale asi zajímavější a pestřejší než ty dneska. Slavné trhy tady byly už v 10. století, nevím, jestli ne ještě dřív, císař Fridrich II., ten velký Štauf s tou bulou sicilskou, dal Frankfurtu roku 1420 tržní privilegia a ochranu, pak už se to rozběhlo. Byly u toho samozřejmě i Židé, kteří měli své kvelby kousek odtud a jimž frankfurtští křesťané dokázali být tak vděční, že je po celý středověk různě sužovali a vysávali a asi nejvíce jim lásku projevili při pogromu roku 1349, ze kterého byl špatný i Karel IV., který jinak také žádným filosemitou nebyl.
Na Karla IV. si tu dělají také historický nárok, což by se jim mělo uznat. Byl tu mnohokrát, jezdil tudy z Norimberku (kde ve druhé polovině života bydlel víc než v Praze) do Cách, byl tu ostatně taky zvolen, poté co si zopakoval první trochu problematickou volbu, kdy se to muselo udělat narychlo kvůli Ludvíku Bavorovi a pak se korunoval na ne úplně regulérním místě, v Bonnu. Karel jim visí tady na radnici, což je ten vlastní Römer, ještě jsou kolem něho další tři panovníci, ale on má čestné místo. Frankfurt bylo staré říšské město, což znamenalo, že podléhalo přímo panovníkovi. Měl navíc zvláštní postavení, protože se tu konaly už od Karla Velikého říšské sněmy, na kterých se volil panovník. A Karel IV. tomu dal v roce 1356 ústavní formu Zlatou bulou, kterou se Frankfurtu svěřovalo pořádání voleb, což bylo asi dobré pro městskou kasu, kromě toho, že byla nějaká zábava a vzrušení, i když za Habsburků už to byla formalita, ale i tak se pořádaly kolem toho parády, pokud nekecám, tak poslední, kdo tu byl "zvolen", byl Josef II. roku 1764, na to si pamatuje Goethe, který to popsal v Básni a pravdě, neboť byl u toho.
Ale ještě předtím, než se dostanu k mému oblíbencovi, tak zajdu do kostela sv. Pavla, který je z hlediska německé státnosti místem posvátným, jak ví tady i každé malé turecké dítě, neboť tam děti vodí a všechno jim hezky vysvětlí. A to proto, že se tam 18. května 1848 sešel první celoněmecký parlament, který byl kompletně zvolen, a celý ten "revoluční" rok 48 tu zasedali vašnostové, profesoři, právníci a advokáti a špekulovali, co s tím obrovským strakatým lívancem, jímž říše byla, udělat. Nakonec to vzalo, jak známo, jiný konec musel přijít Bismarck, který se s tím nepáral a sjednotil Němce železem a mečem. A pro nás to je také důležité místo, protože sem, do toho kostela psal František Palacký svůj slavný dopis, proč se on a vůbec Češi nebudou toho sněmu účastnit, čímž jsme se asi už definitivně stali Čechy. Palacký, jak ví u nás každé romské dítě, argumentoval, že Češi nejsou Němci a tudíž nebudou zasedati v německém parlamentu a udělají si svůj vlastní. Kromě toho tam ale napsal tu základní větu, jejíž popření nás pak stálo celé 20. století. Že totiž kdyby Rakousko nebylo, museli bychom ho v zájmu samé humanity vymyslet. Neboť jinak nás sežere Rusko. Což se pak skutečně i stalo. Tak to psal sem.
Ten kostel, ze kterého zůstaly po březnu 1944 jen obvodové zdi, je přeměněn v jakýsi památník či muzeum. A tady v tom sále se konají různé ceromie, z nichž asi nejdůležitější je předávání Mírové ceny německých knihkupců, což bývá velká sláva. Tady ji také v dostával v říjnu 1989 Václav Havel, samozřejmě v nepřítomnosti. A já si na to vzpomínám, neboť jsem viděl v televizi na ARD (nebo ZDF?) přímý přenos, to bylo v sobotu dopoledne a ještě teď jsem z toho dojatý, protože to byla jedna z těch věcí toho podzimu, kdy bylo jasné, že tenhle režim nemůže dlouho vydržet, i když to tak klidně vypadalo. Tehdy seděla v první řadě celá německá špička: kancléř Helmut Kohl a státní sekretář Hans-Dietrich Genscher a vedle něj prezident Richard von Weizsäcker (dosud asi neexistuje reprezentativnější "prezidentský" typ), laudatio měl filozof André Glucksmann, který měl ještě tmavou kštici a Havlovu esej Slovo o slově, napsanou pro tenhle sál, četl Maximilian Schell, nejslavnější německý herec těch časů (on je to Rakušan, a Bruno Ganz je Švýcar). Havlovo jméno tam vyslovoval každý s takovou úctou a samozřejmostí, jako by už to všechno bylo jasné. A zatím tady ho mohli kdykoli sebrat, na velké lidové povstání to taky nevypadalo, většina lidu odjela na víkend na chatu a 28. října na demonstraci přišlo mnohem míň lidí, než se čekalo. Ale v tomhle sále ti lidi asi věděli, že vsadili na správného muže. Oni jsou minulost, vy jste budoucnost, vzkázal tehdy Glucksman Havlovi do Prahy. Myslím, že by se o významu toho sálu mělo u nás vědět.
A k tom Goethovi... "Přišel jsem na svět ve Frankfurtu nad Mohamem úderem poledne 28. srpna 1749. Postavení hvězd bylo šťastné: Slunce stálo ve znamení Panny a v ten den kulminovalo; Jupiter i Venuše na ně shlížely přívětivě, Merkur neodporoval, Saturn i Mars se chovaly lhostejně; pouze Měsíc, který byl právě v úplňku, prosazoval sílu své odražené záře tím spíše, že zároveň nastala jeho hodina planetní. Proto se protivil mému zrození, k němuž nemohlo dojít dřív, než tato hodina pominula". Tak takhle vznešeně, planetárně líčí Goethe v Dichtung und Wahrheit to, co směřuje k dění za těmito zdmi – tedy zase, celý dům byl zničen při bombardování, tohle je opět jeho replika. Životopisec Goethův Richard Friedenthal to líčí prozaičtěji, ale dramatičtěji: příští klasik nejklasičtější se málem při dlouhém a komplikovaném porodu uškrtil a nějakou chvíli se jevil bez života, pak s ním ženské třepaly a vínem mu třely hrudníček, až vydal křik a nešikovná porodní bába mohla zvolat: "Radová, on žije!" Tak to je dům na Groser Hirschgraben čili Větším Jelenním příkopu, jak se ta ulice jmenuje. Tady žil Johann do svých čtrnácti let, než roku 1765 s lehkým srdcem odjel studovat do Lipska, a do rodného města, kde nechal matku - což byla mimochodem zajímavá a vtipná žena, která mu psala velmi osobité dopisy - a tuctového otce, se už příliš nevracel, svlékl jej ze sebe jak had kůži, jak říkal. Pak na něj možná myslel až na stará kolena, když psal své vzpomínky. Ostatně, Markétka z Fausta má předobraz z jednoho jeho ranného milostného traumatu, který se odehrál tady v okolí toho domu.
Já jsem tady v Goethově rodném domě byl poprvé před deseti lety, a byl jsem teď překvapen, že tu je nová expozice, která už neimituje ztracené a zničené měšťanské obydlí, ale je tu skvělá sbírka umění Goethovy doby akorát tak v přiměřeném rozsahu, takže vás to nezavalí a kdo pro to má cit, tak je unesen. Kromě řady Goethových ikonických portrétů je tu minisbírka německých romantiků (samozřejmě C. D. Friedrich a jeho žák C. G. Carus) a mají tu také slavnou Noční můru od Johanna Heinricha Füssliho, která existuje v různých verzích, vždycky tam je však to ležící ženské tělo ve stavu nevědomém, na které sedí opice nebo nějaké jiné ošklivé stvoření a přes kanape čučí koňská morda. Asi to nejsou právě nejsladší sny.
A já tu frankfurtskou lekci ukončím jedním portrétem starého Goetha (je z roku 1826, takže mu bylo 77 let), který se mi asi líbí ze všech nejvíc, protože jeho tvář tu má měkké a snad utrpením, moudrostí, marností a takovými věcmi zvlídnělé a zjemnělé rysy; jeho velké tmavé oči, které mu byly dány tady v tom městě, kde se románský Jih setkává se německým Severem, hledí smutně, ale zároveň odhodlaně a oddaně, už to není ten bohorovný "tajný rada" s přísným rysem klasika, ale starý muž, který už z tohoto světa odchází a ví, že je to přes všechnu slávu velká bolest. A taky si myslím, že tím výrazem posílal pozdrav Ulrice, se kterou se před třemi lety rozloučil rychlým odjezdem z českých lázní a hned v dostavníku začal psát Mariánskolázeňské elegie, a pak už ji nikdy neviděl. Ta asi půměrná a tuctová Ulrika vůbec nevěděla, jak tomuto muži ublížila – na druhé straně, co měla dělat? se starcem... (Mimochodem Goetheovi se tenhle portrét moc nelíbil, asi proto, že skutečně ukazoval, jaký je.)
Tak to je pro dnešek všechno, příště prozradím, co bylo hlavním cílem mého frankfurtského výletu a jakým rozkoším jsem se tu oddával. Jo, a abych nezapomněl dal jsem si jeden frankfurtský párek a k tomu jablečný svařák, takový ohřátý mošt mírně alkoholizovaný.
