Analýza Marka Hudemy se čte poutavě, ale já jsem skeptik v názoru, zda má běžný čtenář zpráv šanci nahlédnout skutečný stav věcí. Izrael hrozí válkou neustále a vydává soustavně varování, že Írán vyvine jadernou zbraň do 2-3 let: v roce 1996 do roku 1999, v roce 2002 do roku 2005, atd. - až úplně nedávno pronesl ministr obrany Ehud Barak projev, že největší hrozbu pro Izrael nepředstavuje íránský jaderný program, ale přítomnost arabských obyvatel s jejich populačním přírůstkem uvnitř Izraele. Rovněž po dlouhých letech válečných hrozeb pronesl americký víceprezident Biden v posledním týdnu řeč, že USA se nejvíce obávají nikoli Íránu, ale vnitřní nestability a bezpečnosti jaderných zbraní v Pákistánu. A tak aby čtenář neutonul v rétorické mlze, musí se pídit po jiném druhu událostí: např. zda dojde k podpisu závěrečné dohody o výstavbě plynovodu Írán-Pákistán, protože plynovod je vždy sázkou na dlouhodobou stabilitu. Nebo zda letos dojde k přijetí Íránu a Pákistánu za plnoprávné členy Šanghajské organizace spolupráce, protože to je spojeno se závazkem Ruska a Číny bránit členské státy proti vnějšímu napadení. Politická prohlášení se vydávají s jinými cíli než nestranně informovat a jejich vztah k realitě je velmi kreativní.