Mohl bych reagovat snad na jakýkoli příspěvek, který se v médiích o nově jmenovaném arcibiskupovi objevil. Mají totiž bohužel něco společného: chybí v nich taková podstatná slova jako například: Bůh, Ježíš Kristus, evangelium... Tedy všechno, co dělá církev církví a bez čeho nelze kvalifikovaně hodnotit nikoho, kdo v jejím jménu jedná. Novinářům asi nelze takové mlácení prázdné slámy vytýkat, pokud i náš milý mediální turista Tomáš Halík ve své jinak tradičně roztomilé a patetické sebeprezentaci "Co očekávám od nového pražského arcibiskupa" (Christnet, 8.2.2010) tyto pro něj zjevně zcela nepodstatné arabesky "jaksi" pominul.
První text od Dominika Duky, který jsem kdysi dostal do rukou, se však jmenuje "Škola vnitřní modlitby". A právě zde je počátek všeho zásadního. Církev totiž nepotřebuje mediálně sebeprezentující mágy ani obratné vychytralé politikáře, nýbrž spíše laskavé otce především svých kněží a také věřících, jakož i pastýře, kteří nepasou sebe sama (Ezechiel, kap. 34). Co se pak týče pro někoho snad tajemného nebo nepatřičného vztahu mezi jmenovaným arcibiskupem a prezidentem republiky, pak je třeba konstatovat, že prostředí, které se ve jménu vychytralých kalkulací poklesle ožebračilo o samu podstatu evangelia, asi nemůže pochopit, že by snad dva lidé ve významných pozicích mohli mít spolu přátelský vztah, založený na vzájemném respektu. Zde však na celé čáře zklamávají někteří církevní nebo za křesťany se prezentující exponenti, pokud užívají bohužel i veřejně o prezidentovi slovník hodný snad fanatických nenávistných ajatolláhů, ale zcela odporující duchu Kristova evangelia. To vše prozrazuje spíše něco o nich, než o samotném prezidentovi.
První text od Dominika Duky, který jsem kdysi dostal do rukou, se však jmenuje "Škola vnitřní modlitby". A právě zde je počátek všeho zásadního. Církev totiž nepotřebuje mediálně sebeprezentující mágy ani obratné vychytralé politikáře, nýbrž spíše laskavé otce především svých kněží a také věřících, jakož i pastýře, kteří nepasou sebe sama (Ezechiel, kap. 34). Co se pak týče pro někoho snad tajemného nebo nepatřičného vztahu mezi jmenovaným arcibiskupem a prezidentem republiky, pak je třeba konstatovat, že prostředí, které se ve jménu vychytralých kalkulací poklesle ožebračilo o samu podstatu evangelia, asi nemůže pochopit, že by snad dva lidé ve významných pozicích mohli mít spolu přátelský vztah, založený na vzájemném respektu. Zde však na celé čáře zklamávají někteří církevní nebo za křesťany se prezentující exponenti, pokud užívají bohužel i veřejně o prezidentovi slovník hodný snad fanatických nenávistných ajatolláhů, ale zcela odporující duchu Kristova evangelia. To vše prozrazuje spíše něco o nich, než o samotném prezidentovi.