Ale země, která se chce vymknout ekonomickému fatalismu, musí vykazovat jistou míru ochoty riskovat, přijímat dynamické změny, vyměnit vyšší míru růstu za nižší míru jistoty a předvídatelnosti. Té ochoty tu v posledních desetiletích navzdory thatcherovskému ideologickému mimikry nikdy moc nebylo. Když Jiří Paroubek mluví o tom, že dohoníme Německo, zjevně vyvolává představu německé spotřeby. Jenže Německo se své životní úrovně nedopracovalo paroubkovskými metodami – tak například dohánění německého důchodového věku (65 let) máme naplánováno až do roku 2030.
Štědrá náruč sociálních podpor, kterou rázný vůdce zaplatí z kapes bohatých, to připomíná spíš argentinský perónismus. Ekonomický vývoj států se skutečně nemusí ubírat podle setrvalého kurzu – Argentina se ještě po druhé světové válce řadila co do produktu na hlavu do první světové desítky; dnes se pohybuje kolem šedesátého místa.
WEISS: Dohnat a nezapotit se
Ambice „dohnat a předehnat“ je bohužel v naší zemi zdiskreditovaná chruščovovským blouzněním. Ve skutečnosti je ekonomický fatalismus stejně absurdní. Proč by všichni měli zůstat v jednou provždy daném relativním ekonomickém postavení? Po druhé světové válce nikoho nenapadlo, jak zbohatnou asijští tygři, Irsko bylo „věčně“ chudé až do 80. let a v polovině minulého desetiletí si mnozí nepředstavovali, že Slovensko brzy poroste rychleji než my.
