Napadnul mě během cesty v autobuse, kdy se mi vybavovaly různé brněnské věci a postavy a nemohl jsem si nevzpomenout na spisovatele Jiřího Kratochvila, a myslel jsem na to, jaktože jeho poslední román Slib nedostal žádnou cenu a není ani nominovaný v Magnesia Litera, když je to nejspíš nejlepší český román, co loni vyšel, a jak jsem tak na to myslel, bylo mi jasné, že se ubytuju v Avionu, po kterém se jmenuje jeden Kratochvilův román z 90. let. Snad budou mít volný pokoj.
A tak jdu podvečerním Brnem, už je cítit jaro, Masarykova ulice (za okupace Göringova, za komunismu Vítězná) je ještě živá, koupím si hamburger, jdu kolem bývalého hotelu Padowetz, pak kolem Tří kohoutů-kokotů, tady byla ve středověku židovská čtvrť, rychle zkontroluju knihkupectví, jestli tu mají stejné knihy jak v Praze, a už jsem na náměstí Svobody čili Svoboďáku, kdysi Grosser Platz, jež je jak apelplac, i když pár neduživých stromků dává naději příštím generacím, tady už je lidí podstatně méně, vždycky mi ten střed Brna připadá zvláště o sobotách jak po vymření, což je tím, že jsou všichni po hypermarketech a co by také dělali na apelplacu, až budou hyce, bude to tady vražda. Pozdravím mamlasy, drží, jdu kolem Immaculaty, vyhnu se těm fontánám, co vypadají jako obří špunt, zatím netryskají, a vcházím do České, Břeťa Rychlík, který bydlí kousek na Veselé, točí někde na Šumavě, tak proto ten hotel, a už su u něj, u toho virtuózního majstrštyku architekta Bohuslava Fuchse, kterému bylo v roce 1928, kdy hotel stavěl, sotva třicet let. A už se těším, jenomže... Je tam cedula, že v je rekonstrukci! Tož su trochu zklamané, vyfotim jen ty dveře, tu úzkou nudli vyfotit zapomenu, a jdu pryč. Jdu hledat jiný hotel.
Za chvilu jdu už do divadla Mahenova čili Mahenky. Dávají tam Revizora od Hohola, Chlestakova hraje Martin Dohnal, což je na tom nejlepší. Já jsem seděl pěkně v lóži, za což děkuju vedení divadla, vedle mě Vladimír Just, takže to vypadalo jako když dva inspektóři z Prahy přijedou na vizitaci čili revizu. Vladimír byl pohublý, svěřil se mi s jakýmisi vnitřními potížemi, já se ohlížel, zda bude mít volnou únikovou cestu, naštěstí to nebylo potřeba. Domluvili jsem se, že recenzi napíše do našich novin on, hledejte ji v nich tento týden. Toho večera se již pak nic zvláštního nestalo.
A bylo ráno a začalo jaro. Šel jsem ho zkontrolovat do parku Lužánky, jejž jsem měl hned u hotelu. Vždycky se mi líbilo to jméno: lu-žáááán-ki, představuju si, jak by to asi měkce vyslovoval Karel Höger. V Čechách by se park takhle hezky nejmenoval, to se musí pojmout s citem a moravštinou.
A šel jsem kolem těchto dvou zvláštních postav alegorických, které tam tak v rohu bezprizorně sedí a jako by na někoho čekají. A on je to zbytek sousoší Josefa II., které roku 1892 nechali postavit vděční rakouští Brňané, v domnění, že tím stvrdí rakouský charakter města, na Moravském náměstí, ale po roce 1918 to muselo pryč. Pak ty dvě alegorie, jedna je Obchodu, druhá Tolerance, různě putovaly po městě, byly jeden čas i v blázinci, v devadesátých letech už trochu povolilo naštvání na to, že v Brně kdysi rozhodovali Němci, tak ty sochy opravili, naolejovali a dali sem. Ovšem kde je císářpán, to nevím, ten by přeci už tak nevadil, byl pokrokový a povídal si s babičkou, tedy s Babičkou. No a ovšem jemu vděčí Brňané za ty Lužánky: sebral ten pozemek totiž v rámci své pokrokovosti jezuitům a věnoval Brnu, ať si z něj udělají park. To pak učinili.
Pak jsem byl přitahován jakýmsi puzením a za chvíli jsem stanul před domem Belvedere a uvědomil si, že hledím na bilboard, o kterém se psalo i v celostátní tisku, že je machistický, sexistický a ponižuje ženu. Protože jsem to nějak podrobněji nestudoval, myslel jsem si, že se nachází někde u nás, v divokém českém sudetském pohraničí, a tedy jsem byl překvapen, že se tu inzeruje bordel uprostřed Brna. To jsem ale uznal, že prostředky jsou přiměřené, prostě, jaképak žinýrování, děvče vystrčí zadnici a je to jasné, póza je to pěkná, zvláště v mladém věku a správné situaci. Já jsem však spíš na architekturu, tak jsme hleděl na ten masiv solidních domů ve stylu pompézního historismu, který v Brně zůstal z měšťácké éry, která byla velkolepější než v Praze.
(Teď jsem se podíval na internet, a vidím, že už před rokem se o ten výjev vedl spor a jakýsi soud rozhodl, že je to v pořádku, neboť cílem je nalákat pozornost k nočnímu klubu, nikoli "podněcovat sexuální pudy". No, mohu-li se vyjádřit za sebe, tak na mě zapůsobil právě opačně, do klubu bych nešel ani za prase, s pudy to však bylo jiné.)
A to jsem už stoupal Blekfildem čili Černými poli s úmyslem podívat se, v jakém stavu je Tugendhat. Byl jsem tam naposledy na podzim 2008, to jsem byl zděšený: zdi popraskané, dlaždice vytrhané, schody rozviklané, celé takové zvetšelé, jako když chatař nechal chatu být. Teď je tam ohrada, neboť se vila po letech samých ostud opravuje, snad to dopadne dobře, když už má takové osudy. Mimochodem, víte, že Karel Teige o této stavbě řekl, že je to "vrchol moderního snobismu"? Měl asi pravdu, i když od něho to tak sedělo.... A mimochodem architekt se nejmenoval "van der Rohe", jak se někdy u nás píše, nýbrž Mies. To bylo jeho příjmení po otci, který byl kameník z Cách. To van der Rohe si vzal po matce, které byla Rohe. Plným jménem se jmenoval Maria Ludwig Michael Mies van der Rohe a kouřil doutníky. Zakázku od Fritze a Grety Tugendhatových dostal roku 1928, tedy ve stejném roce, kdy Fuchs projektoval Avion. Ještě se s tím rokem setkáme.
Toto je pohled podniknutý skrz stavební ohradu. Zvednul jsem foťák a vyfotil. Lépe ovšem ta věc vypadá zezpoda ze zahrady. Kde, jak známo, skončilo Československo. Pamatuje si to ještě někdo?
Tady je pohled na oparem zahalený Špilberk. To je součást architektury. Když se sem přijel Mies v září 1928 podívat, byl okouzlen a hned to bral. Bez toho by ta vila nebyla tím, čím je.
Vrátil jsem se dolů do města, jaro pokračovalo občasnými přeháňkami. Zašel jsem do Místodržitelského paláce, kde je hlavní sbírka Moravské galerie, prošel jsem výstavu sbírkových kreseb (Možnosti záznamu se jmenuje), třeba o ní ještě svým laickým způsobem napíšu do LN, pak prošel, jak to dělám každé dva roky, expozicí a zase se zastavil u Rubensovy Hlavy Medúzy a znovu si prohlížel, jak jen to bylo možné zblízka na tu hnusnou žoužel, kterou vymaloval odborník na zvířata a Rubensův kolega z dílny Frans Snyders, ty štírky, hady a hádky, červy a žížaly, kteří se rodí z krůpějů krve Gorgóniny, a zvláštní pozornost věnoval tomu mloku na okraji obrazu. Ona je to ale prý jen kopie. Teď jsem si otevřel Rubensovu monografii a našel v ní reprodukci obrazu, který visí v Kunsthistorisches Museu ve Vídni a který prý je skutečně z rukou Rubensovy - a je to úplně stejný. Včetně toho mloka a té žížaly v pravo. Takže v Brně nemusí být smutní.
Být Brňanem, štvalo by mě mnohem víc, jak to už leta vypadá před Janáčkovým divadlem. Tady snad měl být také nějaký apelplac, vždy po opeře měli lidé dojati tím zážitkem korzovat kolem toho brózdaliště, snad si v něm mohli schladit skráně, ulíznót patku a přehazovačku, přeprat fusakle, vymáchat šnuptychle... Ale jaká je současnost tohoto místa?: hnusná a žalostná, ba i potkan občas tudy přeběhne, přičemž ho z jedné strany sleduje Mistr Janáček, z druhé smutný Jiří Mahen. To to nemůže někdo uklidit? Že si sem tady ten pražský bordel nechají líbit?
Mým cestovatelským úmyslem v Brně bylo dojít do libozvučných Žabovřesk, jež nedávno prosluly korupční aférou, které se už nikdo v této zemi ani nediví. Myslím, že starostu mají v současné době ve vězení, což pravděpodobně nesouvisí s tím, že tam ještě od zimy nezametli. Ale já tam nepřišel kvůli komunální politice, ale kvůli Jurkovičově vile, která stojí na ulicie Jana Nečase, což není asi příbuzný toho Nečasa z ODS, ale byl to překladatel a polonista. O té vile je nutné napsat, že je to asi nejhezčí secesní vila na Moravě a že je ideálním ztvárněním toho, pro co existuje termín "dům milovníka umění", že jest to Gesamtkunstwerk, kde se spojuje mnoho řemesel a uměleckých oborů, že dokonce Dušan Jurkovič, ještě předtím než se sem na podzim roku 1906 nastěhoval, tak tu uspořádal výstavu uměleckých děl autorů, kteří mu byli blízcí (Hanuš Schweiger, Max Švabinský, Jožo Úprka, Alois Kalvoda a další), že vnitřek vybavil stejně stylově jako vnějšek a to celé byl idealistický pokus skloubit slovanský dekor s moderními představami o bydlení, které přicházely ve Vídni, v Anglii (Art and Crafts), v Bruselu a Paříži.
A tak jsem přicházel k oné "cottages", což není sýr, ale módní vila vila-salaš, o které se psalo už v době vzniku jako o "perníkové chaloupce" – a vidím, že je stejně jako Tugendhat obestlána ohradou a že se s ní cosi děje.
Tak jsem v Brně po třetí stál u domu, který byl v asanaci, což je ale lepší, než kdyby padal. Přečetl jsem si teď, že v roce 2006 koupil vilu stát a do správy ji převzala Moravská galerie, která ji má opravit a pak otevřít pro veřejnost, jak by si to jistě přál i největší slovenský architekt Dušan Jurkovič, který tu žil třináct let, než se vrátil na Slovensko, kde byl – dalo by se snad říct - tím, čím Plečnik v Praze. Umřel v roce 1947. (Ako to mal zo Slovenským štátom? To by mě zajímalo. Ale asi už mu dali pokoj... rád bych si o tom někde něco přečetl.)
Jaro toho dne bylo zcela už dosti pokročilé a já se díval do mapy, kudy bych to mohl vzít, ale neměl jsem žádnou vhodnou. V Žabovřeskách stojí však ještě jedna významná vila, která by se mi výborně hodila do rámce toho brněnského víkendu: vlastní dům architekta Bohuslava Fuchse, již si pro sebe a svou mladou rodinu postavil v tom samém roce, co projektoval Avion a co Mies van der Rohe kreslil Tugendhat pro Gretu Löw-Beer provdanou Tugendhat. Rok 1928 se zdá být v Brně klíčovým.
Tak jsem s mírnou pomocí rodáků i přistěhovalců a za konzultace jedné brněnské politoložky vystoupal na Kraví horu, kde jsem byl poprvé. Brňané odložili kabáty a radovali se z pohledu na město. Já jsem obešel Koperníkovu hvězdárnu, jež vypadala jak mešita, a v ulici Hvězdárenské jsem bez větších potíží našel dům číslo dvě.
Jaká byl můj úžas, když vidím, že také tato vila je v rekonstrukci! Její bíle funkcionalistický skelet je celý otlučený a obklopený lešením. Vlezl jsem na zahradu, otevřel knihu Slavné vily jihomoravského kraje a provedl dvojexpozici.
A ještě jednó.
Tož, to bychom měli. Přijedu to po čase zase zkontrolovat, jak jste s tím pohli.
