Pokud seřadíme v souvislosti s iráckými volbami do souvislosti několik událostí, vznikne přece jen zřetelnější obraz. Muktada Sadr zdánlivě zmizel v roce 2007 z veřejného života a uchýlil se do Íránu. Dne 1.5. 2009 ho však přivezl turecký vládní letoun do Ankary, kde byl oficiálně přijat prezidentem Gulem a premiérem Erdoganem k rozhovorům o budoucnosti Iráku. Totéž se opakovalo 20.7. s prezidentem Assadem v Syrii. Když potom přijel 18.8. do Damašku premiér Malíkí, skončila tato cesta otevřenou roztržkou a obviněním, že Syrie podporuje bývalé básisty. . Souběžně s tím proběhl proces usmiřování Syrie se Saúdskou Arábií a Turecko navázalo přímé vztahy se severoiráckou kurdskou autonomií. Těsně před letošními volbami navštívil Ajad Aláví Saúdskou Arábii a Turecko, kam přijela vzápětí po něm i delegace INA zahrnující sadristy. Ode všech zazněla pěkná slova o tureckém vůdcovství při modernizaci a stabilizaci Iráku. Domnívám se proto, že pod disktrétní tureckou taktovkou vznikl nárys dohody mezi sadristy a Alávího seskupením, jehož společným jmenovatelem je plán odstranit Malíkího. Získat spolupráci kurdských stran by při mrazivém vztahu mezi Malíkím a prezidentem Barzáním nemělo být nemožné. Nejpřekvapivější na tom je smělá kalkulace Muktady Sadra, že karty v regionu bude rozdávat Turecko, nikoli Írán, a že společný odpor k Malíkího autoritářství překlene sektářské rozdíly.Hysterická reakce Malíkího hnutí, které výsledky voleb neuznává, svědčí o tom, že se ocitá v politické izolaci.