Listuju různými knihami a na internetu hledím na desítky fotografií, které by mi pomohly určit, jsou-li tyto trosky chrámem Saturnovým či Dioskúrů, což byli ti dva Kastor a Pollux; nebo je-li tamta hromada zřícenin Fórem Trajánovým, Augustovým nebo snad Nervovým (nikoli od "nervu", nýbrž od Nervy, docela sympatického a klidného císaře z 1. století) či snad Hadriánovým (ne, toho vylučuju, ten si pro svůj posmrtný život stavěl obrovská remosku u Vatikánu, co se jmenuje Andělský hrad). A u Joviše, kde je chrám Vestin! Uf... to je ten rozbořený pavilonek. Ještě, že tu není chrám Saka a Vanzettiho... cha, gymnaziální humor.
Z antického Říma toho nato, jak byl ohromný, moc nezbylo. Pořád toho ale zůstalo či spíš bylo vykopáno tolik, že obejít a trochu důkladněji vstřebat to během pár dní, které člověk tak na to má, není v jeho silách. Naštěstí staří Římané se rozumně snažili důležité věci mít blízko u sebe, takže na místě, kterému se od dávných dob říká Forum Romanum je naštosováno sedm set let dějin, což projdete sice za den, ale nikoli bez následků. Ono Forum je složenina více For, k nimž je ještě je nutné připočítat ruiny císařských paláců na Palatinu (ta slova spolu souvisí) a také samozřejmě jednu z hlavních atrakcí Říma, to obludné zakrvácené Koloseum, vše v ceně jedné vstupenky. Číní 19 euro, což není právě málo a je dobré si sebou vzít svačinu, neboť v areálu nejsou žádné bufety (jak se to asi řekne latinsky? bufo je ropucha, tak refectorium?, to asi ne, to je v klášterech, t´d jsem to našel: xenodochium asi), což má asi ten účel, aby jste tam nebyli zbytečně moc dlouho.
Ale je to tam samozřejmě... působivé. Někdo by z toho mohl až omdlít či dostat nervový záchvat, napodobujíce tak Caesara, jenž měl jak známo padoucnici, božskou nemoc. Sem někam doběhl z nedalekého Pompeiova divadla se zkrvavenou dýkou Caesarův adoptivní syn a jeho čerstvý spoluvrah Brutus, mával jí a volal, že republika byla zachráněna a tyran je mrtvý. Římský lid však zdaleka tak nadšený nebyl, hleděl na Bruta spíše zaraženě, někteří se zděšením, většina nevěděla, co si má myslet, občané šli raději mlčky do svých domovů, kde se zamkli, lúza začala rabovat. Strach padl o oněch březnových idách (roku 44 před Kr.) na město, neb většina již v té době cítila, že osobní diktatura je lepší než chaos a občanská válka, kterou Caesar před pár lety ukončil a ona už tu hrozí zas. Diktátor byl mrtev, ale republika taky. Jak to bylo dál, je učební látka, která se dříve učila mnohem důkladněji, protože se předpokládalo, že historia magistra vitae a zvláště římské dějiny jsou základním zdrojem poučení a že se vlastně v jistém smyslu opakují, což může být i pravda.
V těch dobách bylo Forum něco jako Václavák, Hrad s katedrálou a Letenská pláň dohromady. Když si chtěl člověk poklábosit, šel sem, když se něco důležitého stalo, třeba vyhráli oblíbení gladiátoři, seběhly se davy sem, když to bylo s městem nahnuté, cházeli se tady, tady cítili, že jsou jedno tělo a organismus. Tady byly luxusní obchody, kanceláře, banky, tady se chodili předvádět polici, kteří si mohli stoupnout na řečniště, latinsky rostra, což byl původně kus nějaké lodi, a řečnit. Občas se tudy prošel konzul obklopený liktory, kteří nesli pruty, ve kterých měli sekerku, což znamenalo, že konzul může kdykoli občana zmrskat a případně mu setnout hlavu, ale to byl za Cicera nebo Augusta takový archaický symbol, který má Francie, kupodivu ne Itálie (ta má hvězdu a ozubené kolo s bobkovým litem), ve státním znaku. Těm prutům se říkalo fasces, z čehož pak vzešlo jisté politické hnutí, které ale bylo založeno v Miláně, na Řím se muselo nejdřív táhnout: a dočetl jsem se, že etymologie toho slova souvisí s penisem, čili s jeho ztopeřením čili "zprutovatěním" neboť fascinum byla malá kovová nebo dřevěná replika erektovaného falu, kterou malý Říman dostal při narození jako amulet, který mu měl přinášet štěstí. Takové zajímavé věci...
A bylo to tady blízko do arény, kterou potom ve druhém století za Flávijovců nahradilo Koloseum, neboť lid se dal nejlépe zkorumpovat tím, že se mu připravil pohled na navzájem se zabíjející svalovce. To je věc, jež se "civilizovanému" člověku na této "barbarské" společnosti přirozeně hnusí, ale kdoví, kdyby s tím někdo někde zase přišel, zda by to nemělo úspěch. Pravděpodobně mělo a obrovský, neboť člověk je už takový krvelačný zabijácký tvor, ne že by sám toužil někoho zabít, ale je zabíjením je jaksi přitahován, dráždí ho a to fascinuje (etymologie toho slova viz výše). Na tom římském teatralizovaném vraždění je děsivé, ale zároveň jaksi omluvitelné, že bylo vtělené a integrované do charakteru oné společnosti, že jaksi imitovalo žádané a oceňované ctnosti: statečnost, zmužilost, pohrdání smrtí, odvahu... Dočetl jsem se, že v celé zachované římské literatuře není - snad až na pár výhrad u Seneky - náznak kritiky či nějakého odporu vůči těm po staletí veřejně provozovaným jatkám. Prostě to bylo přirozené. (Tedy mezi námi, snad ještě bych dovedl při vší hrůze jaksi respektovat ty lidské zápasy, ony ostatně zdaleka ne vždy končily smrtí a pokud se gladiátor bil statečně, tak ho dav zabít nenechal, avšak co lze považovat za hnus a zvrhlost jsou ty masakry zvířat, provázené sežráním nějakého toho bezbranného křesťana. Běžně tam pobíjeli desítky slonů, stovky medvědů, lvů, hrochů, žiraf... Co s těmi kadávry pak dělali? Jedli je? To už byl ryzí sadismus a hnus. Také není divu, že to šlo s Římem už s kopce. A právem)
Takže, když jsem vlezl do Kolosea, skoro jsem pociťoval nevolnost. Je to obrovská kamenná ničemnost, na které jsem nenalezl nic krásného, to může imponovat jen člověk bez vkusu, který je paf z toho, že je to velké a je tam toho hodně. Ne náhodou chtějí lidé jako Hušák a jemu podobní stavět mermomocí podobné pitomosti. Pro mě za mě to mohli celé rozebrat kámen po kameni, jak to celých tisíc let Římani dělali, dokud jim to památkáři nezatrhli, takže půlka Říma je postavená z tohoto velkolomu. Jediné, co připouštím je, že je odtamtud pěkný pohled na Konstantinův oblouk a mají tam slušný obchod s knihami a suvenýry a jsou tam dobré toalety. Jinak mi to přijde, jako když vlezete na popraviště.
Když můj oblíbený Goethe, o kterém tady podezřele často píšu, přijel v roce 1786 do Říma, tak Forum, jaké je dnes, neviděl ani náhodou. Tady byla louka či spíše pastvina, jejíž terén byl o mnoho metrů výš, než je nyní, na té louce se pásly krávy a sem tam vyčuhovaly nějaké zbytky sloupů. Krávy kadily na ty rozvaliny a Titův oblouk, ten nejvýše položený z těch tří, co jsou na Foru, byl z poloviny v zemi. A Koloseum bylo používáno jako obrovský kravín, takže bylo plné hnoje. I tak byl Goethe, stejně jako jiní vzdělaní seveřani, uchvácen, okouzlen, dojat. Stačilo mu málo, třeba jen nějaký střep, kousek sloupu, torzo sochy, a byl nadšen. Vůbec ho nezajímalo, nebo jen málo ho zajímalo, co bylo potom, ty nádherné věci raně křesťanského umění, které milovali a kvůli kterým jezdili do Říma romantici o generaci mladší, vůbec nic Goetheovi neříkal barok: sice uznal, že Michaelangelův Mojžíš je velkolepý, ale v Sixtinské kapli prý, jak chlubivě napsal, usnul. To ještě tehdy asi ještě šlo, teď by vám to ti strašní turisti nedovolili, protože ani tam nejsou schopni a ochotni na chvíli zavřít své pitomé klapačky. Tady se to jimi také hemží, ale aspoň nejsou tak slyšet. Nejpočetněji byly ovšem zastoupeny školní třídy, teenageři z Francie, Německa, Británie, docela se schovali slušně, měl jsem dojem, nekouřili, neprali se, někteří i poslouchali průvodce. Zajímavé, že jsem nepotkal až na jednu výjimku v Římě žádné Čechy. Ono je to pro nás dost daleko, moře tam není a těch muzeí a kostelů je tam tolik, že z toho jde na našince hrůza.
Pokud se nepletu, tak na tom místě vzadu, zhruba uprostřed, tam kde jsou ty dva oranžové domy (ty jsou také slavné, ale to bych se upsal), tak tam stával největší templ starého Říma, chrám Iova Kapitolského, který měla zároveň pronajatý Iunona a Minerva, tvoříc tak nejvyšší kapitolskou trojici římského nebe. To bylo nejposvátněší místo Říma, pahorek bohů, srdce města a jeho nejsvětější oltář. Když pro něj kopali ještě v dobách polomýtických, řekněme za Romula, který se pak tady někde vstoupil na mraku do nebe, tak se našla v zemi lidská hlava. Nevím, jestli skutečná nebo nějaká socha. Auguři čili věštci to chytře vyložili, že tím dává Jupiter na vědomí, že Řím se stane hlavou světa, caput mundi. A čemž pak další generace cílevědomě a za cenu značného úsilí pracovali. Jinak si můžeme v příručkách přečíst, že tam vždy na nový rok zasedal slavnostně Senát, že tam se na konci válečného tažení, po průvodu-triumfu na foru, obětovalo za další úspěchy při budování impéria a že v červnu 83 př. Kr. udeřil do budovy hrom a chrám začal hořet, což nevěstilo nic dobrého, když si sám hromovládce praštil do příbytku, byť symbolického. Však pak přišly na republiku špatné časy. Chrám pak opravili, stál ještě v pátém století, pak se propadal a propadal a nakonec po něm nezbyl ani kámen. U Joviše!
Kdybych se přenesl do starého Říma a mohl si vybrat jenom ze dvou věcí, které bych mohl vidět, tak bych jednak šel do lázní, což byla asi nejsympatičtější veřejná vymoženost této civilizace. Snad každý slušný i neslušný (třeba Caracalla, ten se moc nepovedl, ale lázně nechal postavit velkolepé) císař měl ambici postavit lázně. To nebyly jen tak nějaké bazény nébo koupaliště s tobogánem, to byla společensko-kulturní instituce, tam se člověk vykoupal, zacvičil si, zašel si na filozofickou přednášku, sám se třeba do ní zapojil, pak se potěšil s mladým lazebníkem, nechal se natřít olejem, přistříhnout si vlasy, nakulmovat si je, vytrhat chlupy z nosu, manikura, pedikura, zase přednáška, zase potěšení s chlapcem, nějakým pěkně rostlým Nubijcem či rozpustilým Řekem, ti uměli býti smyslní, pak chvíle spánku, sklenka vína s přáteli, ach to byl pěkně prožitý den. Vůbec se nedivím, že křesťané považovali lázně za vrchol dekadence a hned, jak to bylo možné, je zakázali. Nejlépe zachované jsou proto Diokleciánovy, a to díky tomu, že je z nich kostel: architektonicky ho upravil Michelangelo.
A druhou věcí, na kterou bych se šel podívat, by byly panny vestálky (nikoli vestfálky, jak jsem viděl napsáno), které sídlily na Foru u toho kruhového chrámku na úpatí Kapitolu. Bylo jich šest a jejich úkolem bylo udržovat oheň, který plápolal v tom stánku a od kterého si lidé brali plamen a zapalovali si jím v krbu doma, takže dost často v Římě hořelo, někdy, za Nerona i celé město, což byl takový fajrák, že to pak musel svést na křesťany a bylo z toho jejich první pronásledování. Vlastně ty vestálky byly jeptišky, i když mám pocit, že musely být mladé a asi hezké, ale to nevím jistě, jak se vybíraly a jestli to měly na doživotí. V každém případě nesměly provozovat pohlavní styky a která tento zákon překročila, s tou bylo krutě naloženo: byl buď pohřbena zaživa nebo ji shodili z Tarpejské skály, která čněla hned za rohem na Kapitolu, ale už tam myslím není. No, teď si vlastně uvědomuju, že zas tak nutně bych ty ženy vidět nemusel. Radši bych šel zase do těch lázní.
A tím s Římem končím. Ale protože jsem do fontány Trevi samozřejmě naházel nějaké drobné, určitě se tam vrátím. Ale kdy? Ach, vita brevis, Roma aeterna. Nemusím snad překládat.