Březnice je malé město na jih od Příbrami, na ideálním místě, kde končí střední Čechy a začínají jižní, ale kousek je to i do západních. Brdy tam někde zanikají a Šumava je daleko, takže krajina tady už jde dolů, ale bez té jihočeské blátivosti a těžkomyslnosti. Jsou tam důležité tři pamětihodnosti na zapamatování: renesanční zámek, jezuitský kostel a židovská čtvrť, která se jmenuje Lokšany, což poněkud mate. Městem, je-li to tedy město, protéká říčka Vlčava, která snad v zájmu utajení několikrát mění jméno: pramení jako Kotelský potok, pak se jmenuje Skalice, tady kousek Vlčava a nakonec zase jako Skalice teče do Lomnice, která potom do Otavy pod Orlíkem.
Na záběru je tedy těch pár metrů, co se jmenuje Vlčava jako nějaký folklórní soubor z Beskyd. A aby to nebylo tak jednoduché, tak ve středověku se tato strouha jmenovala Božes a dala jménu celému kraji, Bozeňsko. To už však ví málokdo, zajímalo by mě, zda kolega Petráček, který jinak tyto věci ví všechny. Přes řeku přejdeme pěkným mostem se sochami.
Teď k tomu zámku. Díky oněm čtverečkům i dítě pozná, že je renesanční. Předtím, od třináctého století tam stál hrad, který založili Buzici. To není jméno sexuální minority, nýbrž významného zeměpanského rodu, který měl ve znaku hlavu divokého prasete, z čehož si Václav Hájek vybájil Bivoje a Češi mu to od té doby věří. Tihle Buzici vymřeli ještě před husity, ale odvozuje od nich původ Petra Buzková a pokud se nepletu i někdejší polský premiér a současný předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek.
Těsně před tím, než vypukly husitské války, koupil hrad zemský mincmistr (ministr financí) Petr Zmrzlík ze Svojšína, kterému předtím již patřily hrady Kasejovice, Lnáře a Kašperk. Zmrzlík byl kultivovaný dvořan Václava IV. a obdivovatel Jana Husa, mimochodem mecenáš třídílného, česky psaného rukopisu tzv. Bible Litoměřicko-třeboňské a překladu Trojanské kroniky. V prvních fázích válek se přidal k husitskému hnutí, byl zřejmě dobrým známým Jana Žižky, Petr Čornej píše ve svých Dějinách 1402 – 1437, že mírnil Žižkův radikalismus, takže když v srpnu 1421 umřel při obléhání Kutné Hory na mor, neměl se starý, teď už i na druhé oko osleplý válečník s kým radit, tak to mlátil hlava nehlava. S tím ale Březnice nemá mnoho společného, to si tu píšu pro poučení.
Po Zmrzlících Březnice patřila Malovcům z Chýnova, ale ti se zapletli roku 1547 do odboje proti Ferdinandovi I., takže o hrad přišli a o rok později ho koupil místokancléř Jiřík z Lokšan, což je důležité, protože díky tomu se tu odehrála nejslavnější epizoda zdejších dějin. Jeho manželka, Kateřina Adlerová pocházala z bohaté rodiny ze Špýru (Speyer), odkud se znala se svou neteří (jinde ovšem píší sestřenicí) Filipinou Welserovou, která pocházela z jedné z nejbohatších obchodnických rodin své doby: její táta Welser půjčoval i císaři Karlu V. a jednu dobu mu patřila celá Venezuela. A s touto Filipinou se právě tady, na březnickém zámku seznámil arcivévoda Ferdinand Tyrolský, protože byla zrovna u tety (nebo setřenice). To bylo na podzim roku 1556 a Filipině bylo už skoro třicet, Ferdinand, to je ten, jak nechal postavit letohrádek Hvězdu, byl o dva roky mladší. (Podle jiné verze se ovšem znali už deset let, podobně jako se musela znát Libuše s Přemyslem.) No, každopádně se ti dva v lednu 1557 tady v kapli na březnickém zámku vzali, ale tajně, neboť šlo samozřejmě o sňatek těžce morganatický čili nerovný. Podle procítěného výkladu zámecké průvodkyně, obměkčila srdce císaře a tchána Ferdinanda I. až Filipinina krása a její duchaplnost, smířil se s tím, dokonce s nimi dobře vycházel, těšil se z vnoučat atd. Ovšem na císařskou korunu si jak syn Ferdinand, tak jeho potomci museli nechat zajít chutě. Čtyři děti z jejich manželství musely být vždy nejprve formálně prohlášeny za nalezence a poté teprve "adoptováni". Tak byl adoptován i jejich první syn Andreas (Ondřej), který se tu v roce 1559 narodil, byl vychován na Křivoklátě a udělal pak velkou kariéru jako světský biskup v Římě, znal se s papeži a v Tyrolích nechal postavit jednu krásnější renesanční residenci vedle druhé, třeba v Brixenu, kam se na ni chodil dívat náš Havlíček. Tak tento rodák z Březnice to dotáhl asi nejdál, aniž by to v Březnici nejspíš dneska věděli.
V té době, tady v polovině 16. století dostal zámek už zhruba takovou podobu, jakou má dnes, tedy jakoby zakroucený jablečný závin posypaný cukrem. Za nejcennější je ovšem považována renesanční knihovna s malovaným trámovým stropem a zeleně vymalovanými stěnami s různými ornamentálními vzorci. To je, pokud se nepletu nejstarší zámecká knihovna v Čechách, zřídila ji tam ta Adlerka. Já tam fotit nemohl a ani nechtěl, neboť se to nehodí. Za vstup do knihovny si připlatíte dvacku, ale udělejte to.
Tak to bychom měli rod Lokšanů a již je jasné, po kom se ve městě jmenuje ta židovská čtvrť. Ale je to složitější: podle jedné teorie založil ghetto Ferdinand z Lokšan kolem roku 1570, podle druhé však vzniklo až o sto dvacet let později a s Lokšany (tedy s tím rodem) má společné to, že vzniklo na místě lokšanského dvora. Ghetto je unikátní v tom, že je narýsováno na dokonale pravidelném půdorysu s dvěma náměstími a dvěma uličkami, čímž tvořilo jakousi čtvercovitou enklávu ve městě, se kterým, bylo spojeno jen úzkou uličkou a bránou. Domy jsou většinou empirové a klasicistní, některé opravené, jiné oprýskané, ale pořád lepší než zbořené, jak se ještě donedávna dělo.
Tady, v Březnici má původ dosti rozšířené židovské příjmení Popper, například tatínek Oty Pavla se, jak každý ví, jmenoval Leo Popper. To jméno vzniklo germanizací přídomku Březnický na Presnitz a to se pak dále zkomolilo na ono Popper... zajímavé, že? Jedním z prvních českých židů, kteří překonali bariéry ghetta, byl březnický rodák Joachim Popper (1721 – 1795), který zbohatl na obchodu s tabákem a byl druhým židem v monarchii, jenž byl povýšen do šlechtického stavu.
Na záběr se mi vešla synagoga, která byla postavena v letech 1726 – 1728. Byla pak různě přestavovaná, roku 1821 vyhořela, pak zase byla obnovena. Je pěkně čtvercového tvaru jako v Lokšanech asi všechno. Do roku 1990 sloužila jako sklad, pak byla vrácena Pražské židovské obci. Před lety jsem četl, že se ti chystá regionální židovské muzeum, ale když jsem tam teď byl, ještě nebylo hotové, byla ostatně sobota, takže by bylo zavřeno tak jako tak. V roce 1939 žilo v Březnici 29 osob židovského původu. Všichni byli ve dvou transportech odvezeni do Terezína a pak dál.
Zaujal mě tenhle dům zvaný Rubínský, neboť patřil jistému Rubínovi a rubín je i vsazen do fasády, nevím jen, je-li to na výjevu vidět. Vidět ale je okno ve tvaru Hospodinova oka a pak reliéf červeného džbánu, což nevím, co znamená. Ta komůrka ve střeše sloužila jako suka, což je místnost, která by měla trochu připomínat stan, v němž by měli židé strávit sedm dní slavení svátků Sukot čili svátku stanů. No, snad mu tuhle mansardu rabín uznal. Ostatně svátky připadají na říjen a to už bývá v Čechách docela zima.
Ještě ale zpátky na zámek. Po Bílé hoře byl majetek bratří z Lokšan konfiskován a hrad koupil výhodně Přibík Jeníšek z Újezda, to byl ten, který jako královský prokurátor četl 19. června 1621 obvinění třiačtyřiceti účastníkům stavovské rebélie, z nichž sedmadvacet jich bylo odsouzeno k trestu smrti a ještě ten den se jich ujal kat Mydlář. Tento Přibík si pak velmi pomohl při konfiskacích a žil asi spokojeně, byť bez potomků, především tady na Březnici, kde je také v kostele na náměstí pochován.
Ten kostel je obrovský a stroze barokní a je zasvěcen sv. Ignáci z Loyoly a sv. Františkovi Xaverskému, což jsou, jak známo, světci jezuitského řádu. V Březnici byla totiž slavná jezuitská kolej čili učiliště. Založil ji tady onen Přibík, který byl v tomhle směru horlivý a zapálený. V roce 1637 pozval do Březnice jezuity a o pět let později se započalo se stavbou kostela, k čemuž byly použity plány mladého Carla Luraga, který pár let před tím přišel do Čech a ještě toho měl plno před sebou, například areál na Svaté hoře u Příbrami, který se začal stavět o deset let později a který spravovali duchovně i jinak právě březničtí jezuité, myslím, že až do té doby, než byli zrušeni onoho smutného roku 1773. Nepřátelé české knihy lití, moli, plesnivina, jezoviti (K.H.B.) vybudovali tady, stejně jako jinde, elitní školu, která školila četné vzdělance své doby, třeba Bedřicha Bridela, velkého básníka českého baroka (zemřel roku 1680 když se nakazil při ošetřování obětí moru), který absolvoval právě zdejší, tedy březnický seminář, jehož budovy přiléhají ke kostelu z levé strany. Co je tam teď, bohužel nevím. Ale z venku to vypadá docela zachovale, ba opraveně.
Po těch Přibících se pány Březnice stávají roku 1728 Kolovratové, z nichž nejznámější byl romanticky založený Jan Nepomuk Karel Kolovrat Krakovský, který vešel do čítanek pod jménem Hanuš, hrabě Březenský, neboť pod tím jménem jej zpodobnila Božena Němcová v Podhorské vesnici. Pokud si vzpomínate, pak je tam postava ušlechtilého filantropa, kterého zachrání před lupiči slovenský drotár, jemuž je pak vlastenecky a slovansky smýšlející aristokrat vděčný a nakonec mu vystrojí velkolepý pohřeb. Ta historka má skutečně jakýsi reálný základ, Hanuš opravdu pomohl jakémusi drotárovi před umrznutím, který však bohužel stejně umřel a je pohřeben tady na břžeznickém hřbitově. Když Podhorská vesnice v srpnu 1855 vyšla, poslal hrabě Kolovrat Němcové 250 zlatých, za které mohla naše milá paní Božena odjet koncem měsíce na Slovensko. Václav Tille píše, že byla "štastna, že že aspoň na chvíli unikne krutému zápasu s domácí bídou, vyléčí svoji nemoc v Sliačských lázních a nabude pobytem u slovenských vlastenců svěžích dojmů a nové látky k práci, pracujíc tím zároveń pro československé sblížení". I za to vděčíme drotárovi. (Drotár není slovensky dromedár, to je ťava, nýbrž dráteník, obvyklé slovenské řemeslo těch časů.)
A ještě jedna postavu je spojena Březnicí a naší milou Barunkou Panklovou: a zase se jmenoval Hanuš, ale Jurenka. Ano, Hanuš Jurenka, postava ne příliš sympatická, zřejmě poslední velký erotický omyl naší velké ženy. Zamilovala se do něj jako přece jen už zralá žena, on byl mladík něco po dvacítce, medik, prý urostlý a vlasů černých, jak se to Boženě líbilo. Zda byla její láska konzumována, nechám na jiných, každopádně ona jej milovala vášnivě, on zřejmě na chvíli vzplál, dělalo mu dobře, že žena tak slavná o něj, blbečka mladého, stojí, pak ale před ní, i na radu šosáků, mezi nimiž vynikal jeho strýc Karel Jaromír Erben, což byl exkluzivní strašpytel, který přestal zdravit Havlíčka, když se vrátil z Brixenu, prchal. Ocituju opět klasického živopisce Tilleho, který líčí poslední setkání Boženy s Jurenkou v únoru 1856: "Na masopustní úterý neměli celý den co jíst – a tu přijel do Prahy na dvounedělní porodnický kurs Jurenka. Němcová vzkazovala mu již dříve, aby ji nenavštěvoval, ale přišel přece o popeleční středu se slečnou Němečkovou (!) na návštěvu. Choval se cize, oznamoval jí, že vrátí její listy, jež komusi půjčil. Němcovou zastihla ta návštěva nepřipravenu: byla dojata a cítila tím bolestněji schválnou lhostejnost bývalého druha; sevřelo se jí srdce, když pomyslila, jak do té chvíle s tesknou něžností vzpomínala na dřívější styk s ním. Nemohla potlačit záchvat hněvu, byla ironická, jízlivá, ale přes všechnu trpkost neubránila se vzrušení. "Láska je nemoc, ale zdraví se nechce". Jurenka se po studiích usadil jako lékař v Březnici, kde žil až do své smrti v roce 1882. Byl zde váženým občanem, ale to nejdůležitější ve svém životě zažil s tou ženou, jejíž láskou pohrdl. To by mě zajímalo, jestli o tom pak věděl. Pohřben je na březnickém hřbitově, ani jsem tam nešel.
Na tomto obřím náměstí mi okamžitě naskakují zvukové halucinace, v nichž slyším břinkot březnické poutě, kam jsem jako mladý otec jezdil se svými malými dětmi. Za chvíli byly ulepené cukrovou vatou, zvedal jsem jim žaludek z kroužení na labutích a mě bylo špatně z pečené klobásy a třeštila mi hlava z toho hukotu kolem. Nucená koupě tureckého medu, žužu či v cukru obalovaných buráků znamenala citelný zásah do mého rozpočtu. Stále jsem se děsil, že na nás něco spadne, urve se houpačka nebo se nějaké mé dítě ztratí či bude uneseno. Uvědomoval jsem si tíhu své odpovědnosti, kterou jsem si naložil na bedra ani nevím jak. Zároveň jsem byl na sebe jaksi pyšný, že jsem to dotáhl až na březnickou pouť, což byla prvotřídní společenská událost regionu. Ach, kde jsou ty časy? Děti jsou odrostlé, praženou kukuřici si dopřeju, aniž bych se z toho finančně zhroutil, na kolotoči jsem nebyl už ani nepamatuji. Březnickým náměstím se v sobotu 1. května proháněl jen vítr a občas se nebe zatáhlo a spadlo pár kapek. Všechno plyne a všechno je stejné.